Soudit druhé lidi umíme skvěle, ale existuje i lepší cesta

Díky médiím a internetu nám do života vstupuje obrovské množství lidí. Je jich tolik, že už není prostor je blíže poznat, a tak nám u některých uvíznou v paměti jen jména, jindy jen tváře a zpravidla nějaká drobná asociace.

Je občas fajn si uvědomit, jak pracuje naše mysl třeba právě ve vztahu k druhým lidem. Neustále nám nabízí HODNOCENÍ a my tak druhé lidi nálepkujeme SVÝMI VLASTNÍMI NÁLEPKAMI. Místo, abychom druhé poznávali, tak je nálepkujeme. Z jejich života si doslova vytáhneme jen to, co nás nějakým způsobem přitahuje. Ať už pozitivně, nebo negativně. Ať už je nám to sympatické, nebo nás to dráždí, pobuřuje, odpuzuje...

Aby toho nebylo málo, některé nálepky bezděčně přebereme ještě od kohosi třetího, kdo nám dotyčného představil skrz své vlastní nálepky. Již od ranného dětství jsme učeni, jak druhé lidi posuzovat. Kdo je hodný, kdo je zlý, kdo je hloupý, kdo je chytrý, kdo je na společenském žebříčku výš a kdo je níž.

Velmi vytrvale jsme byli varováni před „cizími lidmi“, v nichž je třeba vidět potenciální hrozbu. Pozor, kdyby to byl zrovna vrah, zloděj nebo podvodník! Naučili jsme se tak dívat na druhé lidi skrz filtr strachu, nedůvěry a nejistoty. Naučili jsme se každého někam zaškatulkovat, abychom věděli, co si o něm máme myslet.

Díváme se na druhé skrze vlastní filtry a vše ostatní nevědomky odfiltrujeme. Když mluví, slyšíme jen to, co náš filtr propustí. Často slyšíme něco jiného, než nám dotyčný sděluje. Čím zanešenější máme filtr, tím větší zkreslení vzniká. Pro mnohé lidi je to denní realitou. Neustále se s někým hádají o tom, co dotyčný řekl nebo neřekl a nemohou se dobrat výsledku. „Já to jasně slyšel!“ „Ale takhle jsem to neřekl a takhle jsem to nemyslel!“

Vezměte si příklad, kdy si pořídíte třeba roztomilé štěňátko. Chcete se o svou radost podělit s druhými. Oni však Vaši radost vnímají skrze své filtry. Kdo má v sobě lásku k Vám i ke štěňátkům, ten se bude nad fotkami štěněte rozplývat stejně jako Vy a okamžitě zatouží se s roztomilým tvorečkem také pomazlit. Jiný posluchač ale může být plný posuzování, odporů, strachů, soudů a nenávisti a přestože se může i tvářit zúčastněně, uvnitř se probouzí přesně to, čím má svou osobnost doslova „vykrmenou“.

Neznamená to však, že první člověk je ten skvělý a toho druhého bychom měli odsoudit. Každé setkání nás učí pozorovat onu pestrost mezi lidmi. Nic víc, nic míň. Není třeba mít u každého nálepku, jaký je to člověk. Když budeme i směrem k negativním lidem vyzařovat více lásky a pochopení k tomu, jak vnímají svět, pak to pro ně bude taková energie, která jejich filtry začne čistit.

Když je budeme přijímat i zamračené, naštvané, soudící, hloupé nebo třeba podvádějící a prolhané, tak jim dáváme lásku. Dáváme jim přesně to, co jim zjevně chybí. Najednou to konečně dostanou! A když to budou konečně mít, budou to moci konečně začít také dávat...

foto: pixabay.com