Proč dochází k případům napadení učitele žákem?

Čas od času se objeví případ, kdy žák nebo žákyně napadne svého učitele nebo učitelku. Přitom k tomu vůbec nemusí docházet.

Když se něco takového stane a média o tom informují, přenášejí na nás „hrůzu“ takového činu. A čím více té „hrůzy“ máme v sobě, tím více s námi rezonuje, tím více se v nás doslova rozvibruje a tím více takovou situaci emočně prožíváme.

Média nám předkládají vzor, jakým způsobem máme těmto záležitostem věnovat pozornost, co si o nich máme myslet a jaké máme uvnitř prožívat emoce. Už dávno nejde o pouhou informaci, ale přes naše emoce chtějí z události vytěžit co nejvíce pozornosti pro sebe sama.

Život je jako krmítko a my jdeme po tom, co v nás volá po nakrmení. Pokud se někdo neustále krmí válkami, vraždami, tragédiemi, strachem z chudoby apod., tak se dříve či později překrmí. Ta tíha těchto energií na něj už bude příliš velká. Až si všimne, že ho táhnou dolů, zatouží po změně směru. Někomu to ale trvá celý život a všimne si třeba až na smrtelné posteli. Není to škoda?

Čím více v sobě máme negativních emocí a strachů, tím snadnější kořistí těchto zpráv jsme. Mnoho lidí si namlouvá, že takovéto zprávy sleduje proto, aby byli v obraze, aby věděli, co se kde děje... Ve skutečnosti je to zástěrka ega a nejde o nic jiného, než o KRMIVO PRO NAŠE STRACHY.

A pokud média nabízejí toto „krmivo“, je na naší svobodné volbě, nakolik se tím necháváme ovlivňovat. Tu hrůzu z podobných zpráv či představ si totiž neseme ve svých buňkách. Není jen kdesi napsaná na obrazovce, my jsme si ji svou pozorností natáhli do svého života. Dali jsme tomu naše emoce, tak už je to naše. Je skvělé si občas všimnout, co jsme si nechali pustit třeba jen do „hlavy“.

Máme skvělou možnost volby - zaměřovat se na pozitivní stránky našich životů. Také média mají možnost vyzdvihovat činy, které jsou hodny následování. Věřím, že k tomu postupně dospějí, protože se i jim ta negativita jednoho dne přesytí.

Můžeme si sami volit, čím chceme plnit naše životy. Nad čím chceme trávit čas, nad čím hodláme přemýšlet, čemu hodláme dávat svou cennou pozornost. Je to něco, co nás štve? Nebo si zvolíme něco, co nás povzbudí, potěší, pobaví nebo dokonce skvěle poslouží druhým lidem?

Nejsou to daleko důležitější témata, která by měla dostávat mediální prostor? Neměli bychom se dozvídat spíše o lidech, z nichž vyzařuje klid, harmonie, pohoda, láska, seberealizace, nadšení, pochopení, vděčnost a podobné vlastnosti?

Napadení učitele žákem není nic jiného, než o následek nějaké příčiny. Je proto zjevně důležité dávat lidem příčinu k hezkým činům. Nebo ne? Inspirovat je k něčemu prospěšnému a láskyplnému a zároveň se učit druhým naslouchat. Nevytvářeli bychom pak svět, kde dítě má v sobě zakořeněnou „možnost“ ubližovat.

Jednou je útočník docela milé dítě, které to „najednou“ nějak „popadlo“, jindy je prezentováno jako evidentní lotr, u něhož se to dalo čekat.

Co když je celý problém o tom, že naše děti neustále MANIPULUJEME do něčeho, v čem je jim úzko?

Co když je to celé o tom, že učíme své děti nasazovat si různé masky, v nichž snáze uniknou neustálému posuzování a odmítání?

Co když někdo tu masku nosí nenápadně a onu bezmoc v sobě potlačuje, zatímco v jiném to jednoho dne bouchne jak saze?

Opravdu za projevy nenávisti mohou jen ti, kteří už to v sobě nedokázali dál potlačovat a vybuchli?

foto: pixabay.com