Ego postavy Josefa Abrháma odhaluje své praktiky

Viděli jste film Svatební cesta do Jiljí? Příběh můžeme vnímat jako milou romantickou komedii, ale zrovna tak si u něj můžeme dobře uvědomit, jak pracuje NAŠE EGO.

Viděli jste film Svatební cesta do Jiljí? Petra a Tomáš (Libuše Šafránková a Josef Abrhám) tu podnikají předsvatební cestu, při níž mají možnost jeden druhého lépe poznat dříve, než vstoupí do svazku manželského.

Příběh můžeme vnímat jako milou romantickou komedii, ale zrovna tak si u něj můžeme dobře uvědomit, jak pracuje NAŠE EGO. Tomášova vnitřní samomluva totiž filmem provází a divák tak má možnost nahlédnout mu při prožívaných situacích „do hlavy“.

Kdyby cestu se svou láskou vnímal SRDCEM, celou by si ji užíval a přijímal by vše, co jim „osud nadělí“. Měl by spoustu skvělých zážitků, protože život tropí situace, které hlava nevymyslí, které egem nenaplánujete.

Naše ego nestojí o to, abychom žili přítomným okamžikem a ještě si jej užívali s někým, koho milujeme. U toho není ego tak využíváno, jako když NĚCO ŘEŠÍME. Proto se od samého začátku snaží vnutit svému „majiteli“ různé představy, domněnky a postoje, aby moc NECÍTIL, ale více MYSLEL.

Tomáše tak provází neustálá OČEKÁVÁNÍ, která zákonitě NEJSOU NAPLNĚNA. A když nejsou naplněna, je to živná půda pro ego, aby v něm přikrmilo ZKLAMÁNÍ. Krom toho má ego RÁDO VINÍKY, na které je pak možné ukázat prstem. Takže za nenaplněné očekávání vždy dosadí někoho nebo něco, kdo nebo co za to může...

Jen abychom si nevšimli, že za to může naše ego a jeho prográmky.

Ideálním viníkem u vznikajícího partnerského vztahu je samozřejmě naše milovaná osoba. To je nejlepší varianta, jakou ego může vymyslet, protože tím skvěle buduje prostor, jak tyto dvě hrdličky systematickou prací dříve či později od sebe oddělit.

Každý máme příležitost si tohoto postupu všimnout v našich vlastních vztazích a zřejmě dospějete k závěru, že přesně toto dělá ego i Vám. Váš vztah byl na začátku plný slunce a radosti a postupně... Kde se to pokazilo? Ego nám často dovolí vytvořit „snové představy“, takže toho druhého vidíme ještě v lepším světle, než jaký reálně ten člověk je.

Pak nás ale postupně zahrnuje rozčarováním, že dotyčná osoba už ony představy nesplňuje a chová se „jinak“ nebo „divně“. Dotyčná se přitom vůbec nemusela změnit, ale naše vnímání ano. A pokud je plné HODNOCENÍ, je to nenápadné vítězství ega nad naším srdcem.

SRDCE TOTIŽ MILUJE VŠE TAKOVÉ, JAKÉ TO JE. Nehodnotí to, miluje to. Nemusí to vychvalovat do nebes ani zatracovat. Nedává tomu nálepky, PROSTĚ CÍTÍ LÁSKU. Nálepky jsou hrou ega a hrozí průšvihem.

Ve filmu je například Tomáš domluven s jistým šaramantním Radovanem (Jiří Kodet), že budou moci přespat v jeho kempu. Tomášovo ego toho využije a probouzí v Tomášovi pocity méněcennosti a z Radovana navíc dělá nepřítele (viníka), který nepochybně v duchu své pověsti bude chtít Petru sbalit.

Když se Radovan ptá na Tomášův vztah s Petrou, Tomášovo ego hned pohotově nabídne lež, že je to v podstatě náhodná známá a nic mezi nimi není. Zdůvodní to tak, že má příležitost alespoň Petry lásky prověřit, protože Radovanovi „podlehne každá“...

Vnitřně tak Tomáš svádí doslova boj a zažívá bolest. To se ozývá srdce, které bije na poplach. Tomáš zažívá strach. Strach není nic jiného, než záležitost ega. Srdce miluje, což je emoce na hony vzdálená strachu. Ego hlodá a hlodá a Tomáš v podstatě očekává, že jeho snoubenka selže. Jeho pozornost je tak zaměřena na SELHÁNÍ, místo aby v sobě pěstoval DŮVĚRU.

A stejně jako to bývá v životě, také v tomto filmu vznikají situace, které z pohledu Tomášových domněnek vypadají zcela jasně. Jsou důkazem, jenž si v tom ego vždycky najde. Až později se vysvětlí, že pravda byla dočista jiná. Snoubenka se vůbec nenechala Radovanem ošálit a naopak jej prokoukla a celou dobu zdánlivého „sbližování“ mu jen mluvila do duše, aby se nad sebou zamyslel...

Ne vždy ale pravda vyjde najevo a my tak celý život trpíme něčím, co se dost možná ani nestalo. Jen jsme to krmili ve svých představách. Byla to práce našeho ega a jeho prográmků. Pokud ale pravda vyjde najevo, je o to více důležité, si ji UVĚDOMIT. VŠIMNOUT SI, že jsme podlehli vlastním myšlenkám a žili ve lži. Uvědomit si, jaké to v nás budovalo emoce. Protože pokud toto uvědomění neproběhne a vnitřně ten čerstvý nános bláta nevyčistíme, tak tam zůstane.

Je to jako z jistého vtípku, kdy si hostitelé mysleli, že jim návštěva ukradla příbory. Byli plni vzteku, ale pak se příbory našly. Hosté je tedy nevzali. „Už vás domů nikdy nepozveme. My sice víme, že jste nám ty příbory neukradli, ale ten špatnej pocit z vás v nás zůstal...“