Je "JINÁ" Gábina Koukalová nebo naopak?

Všechny novodobé fanoušky "televizního biatlonu" jistě velmi mrzela neúčast národní ikony biatlonu a historicky jeho největší Hvězdy Gábiny Koukalové na ZOH 2018. A všechny nás žraly pochybnosti, copak za tím asi je? Už je to tu

https://video.aktualne.cz/dvtv/koukalova-k-biatlonu-se-vratit-nechci-vsechno-co-se-stalo-je/r~23d1e6f4424911e88b47ac1f6b220ee8/?redirected=1524049839     

     Knížka "JINÁ Gabriela Koukalová" jistě rozštěpí nejen ony šiky "televizních fandů", kteří natěšeně usedaly s železnou pravidelností do křesel každý prodloužený víkend mnoho zim po sobě. Vyrojí se celá mračna temných, hořkých až jedovatých odsudků Gábiny, proti kterým bude doufejme minimálně stejně tolik chápajících, děkujících a soucitných vyjádření podpory a obdivu jak k sportovní minulosti Gabči, tak k její civilní budoucnosti v "jiném světě". O kolik normálnějším, to si netroufám po více jak půlstoletí v něm sám definovat...

     Díky Gábině a jejímu “jinému” přístupu, někdy až roztomile roztržitému, pro někoho možná i nedostatečně odpovědnému a “profesionálnímu”, když pro ni bylo důležitější být perfektně nalíčená než včas na startu a vždy s kompletní výstrojí..., se biatlon vyšvihl na absolutní špičku popularity mezi českými fandy sportu a příležitostného vlastenectví.

     Přiznejme si upřimně, že zejména díky Gábininým fantastickým výkonům, výhře malých i velkého glóbu ze svěťáku, medailím z mistrovství světa i olympiády, bavila český, do té doby téměř výhradně hokejem tmelený národ najednou jedna pohledná, vtipná a přitom neskutečně normální a lidská slečna, nadaná i ve spoustě uměleckých oborů,  zimu co zimu víc než “Ordinace v růžové zahradě”. 

     Byla elegantní, krásná, veselá, živá, vítězná, populární, zábavná... prostě hvězda. A přitom za tím vším málo kdo, vlastně asi nikdo, včetně maminky, trenérů, přátel (pokud něco takového vůbec ve světě ženského sportu existuje...), a už vůbec ne 99% nás diváků a fandů naší MILOVANÉ GÁBINY a jejího biatlonu, neviděl to těžké utrpení a bolest její duše a trýzeň těla, které to všechno “růžová a zlaté” nerozlučně rámovalo a provázelo z rubové strany... 

     A bolest duše je největší a nejtrýznivější bolestí na světě. Kdo to neprožil, neuvěří. Vím sám o čem mluvím. Už 35 let to vím... A moc přeju Gábině tu úlevu, která se dostaví po vystoupení z toho strašlivého smrtícího labyrintu a samoty přepečlivě skrývané bolavé duše, když člověk promluví...
Velice si proto vážím Gábiny, za tak otevřenou a upřímnou zpověď, která se jistě velké spoustě těch skutečně “jiných” sportovců-profíků (Hujerů a Hujerek v týmu) nebude líbit a budou se cítit osobně poškozeni, napadeni, dehonestováni, rozhořčeni.... 

Ale je třeba si klást otázku, Kdo je vlastně “poškozený”? 
A co je vlastně “norma” a co je “jinakost”? 
     Zamýšlíme se vůbec v honbě za výsledky, hnáni lačnými sponzory a potřebou zajištění financí nejen na svou obživu, ale zejména na další a další tréninkové kempy, mázy, hotely, letadla, lyže, vitamíny, doplňky stravy, oblečení, lyže, náboje, flinty... kde je vhodná a kde už naopak nežádoucí hranice “sportovní komunikační diplomacie” v zájmu zachování “zdravého ducha týmu” a ještě sportovního, zdravě konkurenčního prostředí jakéhokoliv týmu? A kde je vhodná či už naopak nevhodná hranice žádoucí či už zhusta falešné “korektnosti”, maskující mnohdy spíše řevnivost až nenávist v týmech (zejména u ženských kolektivů velmi časté), živenou přehnanými a někdy nereálnými ambicemi  týmových Hujerů a Hujerek a jejich strýčků (a trenérů, někdy dokonce obou v jedné osobě...) ???

     Mám díky manželce sportovní masérce důvěrné informace od členek a bývalých členek ženského "repre" týmu biatlonu tak říkajíc “přímo od stolu” (ne toho, u kterého jsou ony problémy s příjmem potravy, ale od toho masérského, a tam se někdy dostanou ven věci...). A díky tomu tuším, že mnoho z těch "nepěkných věcí", které Gábina popisuje svým úhlem pohledu a osobního prožitku by se dalo popsat ještě daleko méně “korektně”....

Inu i zde platí, možná víc, než kde jinde, ono staré známé rčení “není všechno zlato co se třpytí”... a nebo taky “není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu”...

     Tahle zpověď Gábiny Koukalové je velmi bolestná a to zdaleka nejen pro ni samu. A že ji to bolí moc a očividně, to je zřejmé z její bezelstné tváře. Ale je neskutečně upřímná a uvěřitelná a o to větší apel nejen ve sportovním světě by měla tato zpověď vyvolat. Odsuzujeme na jedné straně tvrdý a důmyslně skrývaný doping, a biatlonisti tím žijí aktuálně hodně živě, i ti čeští, ale tohle je možná stejně, ne-li dokonce daleko víc nebezpečný fenomén.  A rozhodně nejen v tom sportovním světě a životě sportovců... !!!

     Nedostatečná znalost a celospolečenské nesprávné pochopení a chápání křehké psychiky dětí, mládeže, dospělých i starých lidí, společenské znevažování a zesměšňování všech "jiných", “psychicky vyšinutých”, “nenormálních”, “bláznivých” cvoků, co “mají problém”, lidí s mimořádnými vlohami, díky nimž jsou prostě “jiní” (včetně těch, co “utrpěli” třeba "jen" nadprůměrnou inteligenci vysoce převyšující normu okolí...) a citlivá práce a přístup k nim je velký a stále latentní a přetrvávající problém současného hektického a odlidštěného světa, v němž vládnou zejména peníze, ambice, spěch, hra na dokonalost.... A Čechy a Češi patří z mé zkušenosti k těm horším ve vnímání, chápání a pomoci takovým lidem... 

     Proto VELIKÁNSKÉ DÍKY GÁBINO, jste větší člověk, než si 90% lidí dokáže vůbec představit, natož uvědomit.