Vánoce. To je velké téma. Poté co jsem dostudovala vysokou a zcela se osamostatnila, naordinovala jsem si první netradiční Vánoce, které jsem strávila úplně sama. V podstatě to nebyly Vánoce, i když vánoční stromek jsem si ozdobila. Dalším zlomem byly první Vánoce v manželství. Paradoxně jsem to prožívala snad hůř než ty nevánoce. Raději nic než všechno jinak. 
No, a teď co jsem se rozvedla, tak na Štědrý den a večer jsem bez dcery. Vánoce jsem měla zažité z dětství a dlouho jsem trvala na každém detailu. I zvonit zvonečkem, jakože přišel Ježíšek, jsme ve své pokročilé dospělosti se sestrou rodiče nutily. 
Teď nezůstal kámen na kameni. A přestože dceru mám u sebe celý rok, protože ona si to tak přeje, tak zrovna na Vánoce u mě není, protože i ona trvá na Vánocích, které má zažité od útlého dětství. A tak Vánoce se pro mě staly symbolem nelpění na ničem. Mám ráda Vánoce. Stačí mi ozdobený stromeček, Rybova Česká mše vánoční, koledy a pohádky. Jsem vděčná, když to je, ale vím, že se může stát, že to nebude. A můj zážitek z obchodního domu minulý týden. Stála jsem u vánočního stromu a čekala na dceru, když v tom přiběhl malý chlapeček. Vískal radostí nad stromkem, obdivně kolem něj pobíhal, jemně se dotkl každé vánoční koule, na kterou dostal a nad každou s povzdechem a zároveň vzrušením opakoval slova "vánoční strom". Byl to takový první dáreček, který jsem dostala k letošním Vánocům od neznámého chlapečka. 
Brzy se uzdrav, Jani.
