Česko-slovenské priateľstvo

Slovenská a česká nátura sú si také podobné, až je to niekedy nebezpečné. Hlavne, keď sa stretneme niekde v polovici kopca na hrebeňovke v Tatrách.

Funíme so skupinkou kamarátov do kopca, lýtka v plameňoch, duša na jazyku, keď sa zrazu z boku tesne obieha turista v strednom veku. Na tvári červenej od vetra má výraz, akoby práve našiel v lese kilo rezňov. Zastavil, utrel si pot z čela a bez pozdravu zahlásil:

„Hele, jste ze Slovenska, že jo?“

Bez toho, aby počkal na odpoveď pokračoval:

„Mám takovej návrh. My vám vrátíme Babiše a jako bonus vám k tomu přibalíme i dálniční známku na příští rok zdarma. Nechcete ho zpátky? My toho už fakt máme plný zuby!“

A uzavrel to argumentom:

„Vsadím se, že to tady máte schválně tak prudký i proto, aby se ten Babiš u vás neudržel a sklouznul k nám do Prahy.“

Kamaráti turisti ma volali, aby som išla dopredu a nevšímala si ho. Ale ja som i tak zastavila, vydýchla a odpovedala:

„Však my ho vezmeme, ale len pod podmienkou, že si vy na revanš zoberiete celú našu aktuálnu vládu aj s ich facebookovými statusmi. A môžete si nechať aj tú vašu diaľničnú známku.“

Na sekundu sa zamyslel, zvážnel a dodal: „Ty jo, tak to radši půjdu na ty Rysy ještě jednou nahoru a dolů.“

Rýchlo ma obehol s poznámkou, že „politika je horší než tyhle šutry“.

O nejakú hodinu neskôr sme dorazili na chatu. Bola som spotená a zničená, že som si ledva dovidela na špičky topánok. Len čo som si zložila ruksak a hodila sa na lavičku, niekto mi spoza chrbta položil na stôl orosený štamperlík. Otočím sa a koho tam nevidím? Stál tam ten istý chlapík, čo ma obiehal na kopci. Hovorím si v duchu, teraz mi povie, že však on má rád Slovákov, a má u nás priateľov i rodinu. Ale bolo to inak.

„Já jsem nějakej Pepa. Já nad tím celou cestu přemýšlel. To s tou naší vládou byl ode mě trochu nefér tah, to bych nepřál ani největšímu nepříteli. Tak tady máš na usmířenou, ať se na mě nezlobíš.“

Zasmiala som sa. „To si ma prekvapil. Presne tento typ sebaidentifikácie je na horách najlepší.“

Povedala som, že sa nehnevám, ale alkohol na horách nepijem, lebo mám potom pri kráčaní ťažké nohy. Nedal sa odbiť a nakoniec si ku nám prisadol.

„Ber to jako diplomatické odškodné. My jsme sice národ pivařů, ale na tuhle politickou kocovinu nepomůže ani dvanáctka Plzeň, na to musíš mít pořádnej kalibr.“

Keď som ten „diplomatický“ horec do seba hodila a vyhrkli mi slzy, lebo to pálilo viac ako slnko na hrebeni, len dodal:

„Vidíš? Přesně takhle chutná česko-slovenské přátelství. Trochu to pálí, trochu se u toho ksichtíš, ale nakonec ti je stejně fajn, že v tom průšvihu nejsi sám.“