Recenze: V deníku velitele čety oddílů ochrany BAMu se můžete snadno ztratit. Den se dni podobá jako vejce vejci. V zimě je krutý mráz, v létě nesnesitelné horko, ale jinak jako by byli vězni a jejich strážci odsouzeni prožívat jeden den stále dokola. Přesto jde o knihu nesmírně zajímavou.
Čisťakov: Život mi vzal BAM
Ze střípků vět vložených mezi popisy každodenní rutiny roste zcela ojedinělý pohled na život největšího dějiště otrocké práce ve dvacátém století. Autor deníku, Ivan Čisťakov se dostal do trestaneckého pracovního tábora výstavby Bajkalsko-amurské magistrály jako velitel čety strážního oddílu sice na jeden rok, ale od počátku píše o praktikách prodlužovat službu ve strážných oddílech donekonečna. Píše o sebevraždách vojáků, propíjení se k trestu, po kterém mohla přijít svoboda.
Čisťakov sloužil na BAMu třináct měsíců od podzimu 1935 do zimy 1936, tedy v době, kdy většinu trestanců ještě tvořili kriminálnící. Popisuje, jak se podmínky strážných od podmínek trestanců příliš nelišily, kromě trestaneckých kápů, kteří si žili nad poměry*. Následně si odpykal roční trest a poslední zmínkou o jeho životě je, že padl na frontě druhé světové války.
Solženicyna a Šalamova zná celý svět. Mnoho dalších bývalých vězňů napsalo o svých strašných zkušenostech. Ale Čisťakovův deník podává ojedinělý obraz o životě běžných vojáků a nižších velitelů nahnaných veliteli NKVD hlídat trestance při otrocké práci. Vojáků, kteří nakonec často skončili jako trestanci ve světě, kde si každý mohl říci, Život mi vzal BAM.
*Jeden z kápů, Naftalij A. Frenkel se dokonce po odpykání trestu roku 1927 prodral až na samotný vrchol, na místo Prvního vedoucího na Ředitelství pracovní táborů železničního stavitelství NKVD SSSR.
