Smířit se s nevyhnutelným

Skupina sociologů Laboratoř veřejné sociologie se od roku 2011 zaměřuje převážně na kvalitativní průzkumy. Jako jedni z mála provádějí od února 2022 pravidelná dotazování mezi odpůrci a podporovateli války Ruska proti Ukrajině.
Výsledky z prvních měsíců zveřejnili v červnu 2022 1) pod názvem Vzdálená blízká válka: Jak Rusové přijímají válečné události na Ukrajině. Před nedávnem vydali průzkumy ze zimních měsíců 2) - Smířit se s nevyhnutelným: Jak Rusové ospravedlňují válečné napadení Ukrajiny.
Zatímco v prvním představují rozdílný pohled odpůrců a podporovatelů, ve druhém z pochopitelných důvodů jsou zastoupeni již jen podporovatelé. V prvních dnech války byl u obou táborů nejčastější reakcí šok až odpor a odmítání uvěřit, že se to děje. Následně se však jejich cesty zásadně začaly rozcházet. Zatímco odpůrci odmítli přijmout válečný stav jako normální, podporovatelé podnikali aktivní kroky k normalizaci této nové situace.
Podle jednoho z autorů studie Maxima Aljukova netvoří většinu horliví zastánci války, ale pasivní schvalovatelé. Jejich podpora je spíše kompenzační mechanismus, kdy vy na jednu stranu chápete, že to, co dělá vaše země, je velmi špatné a na druhou stranu vidíte, že nemůžete nic ovlivnit. Představa sebe sama jako dobrého člověka vede k tomu, že pro udržení pozitivního morálního obrazu ve vlastních očích lidé začínají hledat argumenty, které mohou válku ospravedlnit. Lidé si často uvědomují rozsah katastrofy, ale pak čelí problému: Dobře, chápu, že Rusko spáchalo válečné zločiny, ale co navrhujete, abych udělal dál? Musím přijmout, že jsem agresor, ale nenabídnete mi způsob, jak se tohoto traumatu zbavit.
Stát stigmatizuje jakoukoli politickou diskusi zdola, a tak do hry vstupuje síla společenské konformity. Pokud budu chtít vystoupit proti režimu, pak budu mít problémy se svým sociálním prostředím a možná i se zákonem. Aljukov to vysvětluje: Dobře se to ukazuje v naší i jiných studiích. Lidé říkají: Nechci zastávat žádnou pozici, ale lidé kolem mi začnou říkat, že musím své vojáky podpořit, a já nakonec také zaujímám tento názor. To znamená, že paradoxem atomizované společnosti je, že když neexistují mechanismy pro kolektivní politickou diskuzi na místní úrovni, tlak kolektivu se zesiluje. To znamená, že lidé začnou myslet tak, jak si myslí, že myslí ostatní. Protože podpora režimu je vnucována jako norma a nesouhlas je zdiskreditován jako patologie, společenský tlak zvyšuje podporu režimu.
Sporadické pokusy postavit patriotismus na opozičních ideách narážení na široce rozšířený pocit politické apatie a beznaděje. Myšlenky, Rusko – to není jen Putin, tak nenachází žádnou odezvu. Rusové žijí v masivním propagandistickém uzavřeném ekosystému. Hrozí se představy porážky a děsivé budoucnosti v poraženém Rusku. Konstruktivní diskuse o poválečném životě zcela chybí. Nechybí však požadavek na „jistotu budoucnosti“. Někteří pasivní zastánci války připouští porážku Ruska ve válce s Ukrajinou, nebo spíše o takovém výsledku přemýšlejí na pozadí strachu z neznáma. Bojí se vyhlídky na porážku a strašlivé budoucnosti v Rusku, které válku prohrálo, proto jsou připraveni jít až do konce. Sociologové spekulují o nepravděpodobném: Co kdyby kontrapropaganda nebo opoziční média ukazovala reálné scénáře pro zlepšení života v Rusku po skončení války a vítězství Ukrajiny? Překládala blahodárné dopady mocenské změny v Rusku, a nejen děsila lidi krizí a reparacemi, kolektivní odpovědností, občanskou válkou či pronikání války na území Ruska? Lidé tak v Rusku nemají jinou alternativu než slavné vítězství nebo potupnou porážku. A přesto sociologové popisují, že poptávka po demokratické budoucnosti je v Rusku velká. Z průzkumů jim vychází, že lidé dávají přednost ekonomické stabilitě před rozšiřováním impéria.
Reálně je to však volba, kterou ruský národ nemá. Proto bude pasivně vyčkávat, jako to dělá už stovky let.
1) http://publicsociology.tilda.ws/war_report?fbclid=IwAR0mEI74Mn0xAdtZvTTKwt8wsFFRFnBMxZkNgSk_hb9gjJHnBOy8BnWxNsc2) http://publicsociology.tilda.ws/report2