Máme právo být otroky!

Volnost rozhodování je lákavá, ale unést její tíhu je těžké. Snazší je svěřit svůj život jiným. Máme právo být svobodní, ale máme i právo dělat hloupá rozhodnutí, nebo se jich zcela vzdát.

Jedna z věcí, kterých se na tomto národě dopustili komunisté, je ubití individuality v člověku. Vnucovali našim prarodičům, rodičům a některým z nás myšlenku, že pouze masa je mocná a jednotlivec nemá žádnou šanci, naději ani lidskou hodnotu. Povolený byl jediný individualista, ten nejvyšší, aktuální generální tajemník. Individuální sportovce jsme směli uctívat, dokud přiváželi medaile. Zpěváky, dokud zpívali, jak strana pískala.

Po Sametové revoluci se kult zcela otočil a ze svobodného světa k nám přišla i svoboda individuální, svoboda individualit. Jenomže většina lidí si s individuální svobodou neumí dost dobře poradit. A pak jste mohli slyšet: „Svoboda? Jaká Svoboda? Máme tak akorát svobodu chcípnout hlady pod mostem!“

Populisté se v posledních letech na tuto východoevropskou náturu naučili hrát. „Máte právo na vlastní názor!“ No řekněte, kdo by proti tomu něco namítal? „Máte právo na vlastní úhel pohledu! Máte právo na vlastní fakta!“ Proč byste měli být nuceni obětovat své pohodlí kvůli někomu jinému? Který si, nota bene, za svoji situaci může sám? My jsme také 1939 a 1968 nebojovali, a jak se nám tu žilo? Pracovali jsme v továrnách pro nacisty, pracovali jsme v uranových dolech pro komunisty. Ale měli jsme, kde bydlet. V osmdesátých letech barevnou televizi a Televarieté. Rusové přinesou do Ukrajiny KVN (Klub vtipných a pohotových). A jestli chtějí bojovat? Ať bojují za svoje! Copak si myslí, že jsou lepší než my?

Nebo ty vědci a doktoři. Proč nás nutí nechat se očkovat? Nechat očkovat naše děti? Máme přece přirozenou imunitu a beztak to dělají, protože jsou placení farmaceutickými firmami. Když nám něco bude, oni mají přece povinnost nás vyléčit. Vždyť vystudovali za naše peníze.

Psali v Parlamentních listech, na Universu, říkal Babiš a jemu podobní, že my sami moc dobře víme, co je správné. Že nepotřebujeme, aby nás někdo poučoval. Vždyť jenom ovce opakuje, co se naučila ve škole, co říkají tak zvaní odborníci. A kdo je do těch odborností zvolil? My nejsme ovce. My víme, jak to je. My máme právo poslouchat, koho chceme. Máme právo rozhodnout se, jak moc chceme být svobodní! Máme právo být otroky!

pan Rab: Kdyby se Ukrajinci vzdali, mohli žít. Nemuseli umírat.

paní Svobodová: A byli by ještě lidmi?

pan Rab: Žili by. Děti by mohly růst. Pole by rodila. Obchody by byly plné.

paní Svobodová: Ale nebyli by svobodní.

pan Rab: Svoboda je slovo. Život je skutečný.

paní Svobodová: Život bez svobody je stín.

pan Rab: Kdo je mrtvý, tomu ani svoboda nepomůže.

paní Svobodová: Kdo žije jako otrok, nemá nic už teď.

pan Rab: Ty nechápeš strach.

paní Svobodová: Ty nechápeš důstojnost.

pan Rab: Strach nás drží při životě.

paní Svobodová: Důstojnost dává životu smysl.

pan Rab: Mrtvý člověk neocení důstojnost.

paní Svobodová: Otrok nezná cenu života.