Je nová totalita nevyhnutelná? ANO!

Jako jednotlivci dokážeme být racionální, ale jako celek jsme spíš emocionální masa, která reaguje až na bolest a strach. Historie často ukazuje, že reformy a pokrok přicházejí až po hrůzách. Jsme na hraně propasti.

František Koukolík ve své knize Rozhodování uvádí, že přibližně dvě třetiny lidí dají přednost autoritářskému či totalitnímu způsobu vlády před demokracií. Tento závěr vychází z jeho analýzy lidské povahy a sklonu k vyhledávání jistoty a pevného řádu, zvláště v obdobích nejistoty nebo ohrožení. Tato zjištění naznačují, že i v moderních společnostech existuje značná část populace, která je ochotna vyměnit osobní svobody za pocit bezpečí a řádu, což může vést k nárůstu podpory pro nedemokratické formy vlády. A vůbec těm lidem nedochází, že to byli ti samí vůdcové, kteří přivedli země na pokraj strachu, aby pak mohli přijít se záchranou v podobě své osvícené autoritářské vlády.

Lze tomu zabránit? Můžeme vrátit lidem pocit bezpečí, když jim ze všech stran říkají, že doby bezpečí jsou minulostí? Počty vražd a násilných činu klesají, ale televize jsou plné true krimi, které nám přivedou násilí do obývacích pokojů. Na počet obyvatel Češi páchají více vražd než německá společnost včetně migrantů vykreslená v některých v médiích jako společnost utápějící se v krvi a na pokraji rozpadu.

Koukolík píše ve stejné knize, že je snazší člověka přesvědčit, aby něco nezačal dělat, než aby přestal s něčím, co už začal. Dvě třetiny lidí se vydali po spirále vedoucí do totality. Je nemožné je zastavit. Nemáme jinou volbu, než to prožít s nimi. Ale dnes ještě můžeme mluvit. Dnes ještě můžeme psát. Dnes ještě můžeme sázet zahrady. Možná je zítra spálí, ale výhonky přežijí. A na konci kataklyzmatu přijde rozkvět, pokrok a návrat od konzervatismu k humanitě. Ten den vidím.

Vidím krásnou budoucnost vnuků našich dětí.

Vidím nová města vzrostlá na ruinách těch starých.

Vidím nové státy zrozené z krve svého lidu.

Vidím jásat tyrany, vidím jejich pád.

Strach nás vede do otroctví. Není jiné cesty.

Zemřou ti nejlepší z nás, ale jejich krev bude žít v dětech.

Znovu se vzedmou podzemní společenství. Lidé budou číst.

Moc a bohatství bude proudit tam a jinam, až většina zcela zmizí.

Moje zahrada bude plodit i zahrady mnoha lidí. Ale na polích bude jen písek.

Budeme vychovávat děti, aby alespoň jeden z tisíce nesl pochodeň.

Vidím, kam vede podvolení většiny, a že tomu nelze zabránit.

Až bude nejhůř a nebude žádná naděje, vyrostou noví stavitelé.

Ten den vidím. Ten den vidím.