Jak se z konzervatismu stala karikatura

Z učení o kontinuitě a omezení moci se stal pojem, kterým se často legitimizuje zvrat, silný vůdce a selektivní respekt k institucím. Konzervatismus se mění ve svoji karikaturu.

Slyšíte dnes volání po revoluci z tábora konzervativců? Slyšíte výzvy k ignorování „nepohodlných“ zákonů? Slyšíte volání po silném „vůdci“, který má stát nad zákony? Slyšíte nové mýty o ideálním světě minulosti?

Čím se tito „konzervativci“ liší od bolševiků?

Konzervatismus, jak jsme ho znali

Klasický konzervatismus nikdy nebyl ideologií revoluce. Naopak. Vycházel z hluboké nedůvěry k velkým plánům, rychlým zlomům a lidské schopnosti „předělat svět k lepšímu“. Burkeovská tradice chápala politiku jako správu zděděného domu: opravovat ano, bourat jen s velkou opatrností.

Z tohoto základu plynulo několik typických znaků konzervativního myšlení. A právě u nich dnes začíná problém.

Kontinuita místo revoluce. Opravdu?

Konzervatismus stavěl na kontinuitě. Na pomalé změně, která respektuje společenskou zkušenost. Jenže dnešní samozvaní „konzervativci“ často mluví jazykem zvratu: všechno je špatně, systém je zkažený, je třeba ho převrátit.

To není konzervatismus. To je reakcionářství – snaha vrátit se k idealizované minulosti, která většinou nikdy neexistovala. Konzervativec se ptá, co lze zachovat. Reakcionář ví předem, co je třeba zničit.

Omezená moc, ale jen pro cizí

Dalším pilířem konzervatismu byla nedůvěra ke koncentraci moci. Moc měla být svázaná zvyky, institucemi a pravidly, protože člověk je omylný – i ten „náš“.

Jenže právě tady se dnešní praxe láme. Volání po silném vůdci, po „rozhodnosti“ a „nekompromisnosti“ se často pojí s ochotou tolerovat neomezenou moc, pokud je v těch správných rukou. Brzdy jsou vnímány jako překážka, ne jako ochrana.

Konzervatismus bez brzd ale přestává být konzervatismem.

Respekt k institucím, dokud neodporují

Tradiční konzervativec respektoval instituce i tehdy, když mu byly nepohodlné. Právě v tom spočívala jejich hodnota. Instituce měly brzdit svévoli – i vlastní.

Dnešní „konzervativní“ rétorika však často zachází s institucemi selektivně. Jsou dobré, pokud potvrzují správnost politického směru. Jakmile kladou odpor, jsou označeny za zkorumpované, zpolitizované nebo nepřátelské.

To už není úcta k institucionálnímu řádu. To je instrumentální pojetí moci.

Nedůvěra k inženýrství, víra v mýty

Konzervatismus byl skeptický k racionalistickým projektům přetváření společnosti. V tom měl pravdu. Paradoxně ale dnešní „konzervativci“ často nahrazují racionální argumenty jednoduchými mytologiemi: o zkažených elitách, přirozeném řádu nebo spiknutí liberálů.

Odmítají jeden konstrukt, aby si vytvořili jiný – jednodušší, emotivnější a méně ověřitelný. Nejde o návrat ke zdravému rozumu, ale o jeho nahrazení legendou.

Tradice jako brzda, nebo jako klacek

Největší zlom nastává u pojmu tradice. V klasickém pojetí byla tradice brzdou svévole. Připomínkou, že ne všechno, co je možné, je také legitimní.

V dnešní podobě se však tradice často mění ve zbraň. V argument, proč je „naše“ svévole oprávněná a „jejich“ nepřípustná. Tradice přestává omezovat moc – a začíná ji ospravedlňovat.

Konzervatismus, nebo jeho stín?

To, co dnes bývá označováno za konzervatismus, si často ponechává jen jazyk a symboly. Obsah – zdrženlivost, respekt k institucím, omezení moci – mizí. Zůstává pocit ohrožení a touha po kontrole.

Možná tedy nejsme svědky návratu konzervatismu, ale jeho vyprázdnění. A to je problém nejen pojmový, ale i politický.

Protože konzervatismus, který přestane brzdit moc, se nutně stává jejím pendrekem