Člověk mezi Jihem a Vysočinou

Znáte svoje kořeny? Nemyslím teď složité rodokmeny a heraldické znaky. Myslím krajinu, jazyk, rytmus života. V jakém prostředí jste vyrostli? Kde jste poprvé pochopili, co je „doma“?

Já se narodil v Děčíně – a sever mi zůstal v kostech. Tam byl každý Jirků příbuzný.
O jihu Čech se u nás doma nikdy nemluvilo.

Až ve dvaceti jsem se úplnou náhodou ocitl v Okrouhlé Radouni, někde v jedné třetině mezi Jindřichovým Hradcem a Pelhřimovem. A začal jsem se rozpomínat na něco, co jsem nikdy nezažil.

Zjistil jsem, že moje babička pocházela z bohatého rodu ze Stranné, ale utekla za láskou s dědou – nádeníkem z Nové Olešné u Strmilova. Otec se narodil ve stavení, které už dávno nestojí.
Mimochodem, na místě jeho rodného domu dnes stojí středisko s ordinací mojí zubařky, paní doktorky Matouškové.

Jirků se tu jmenuje každý třetí.
No dobře – ne třetí. Asi tak každý třístý. Ale i tak.

Tady, na pomezí Jižních Čech, Vysočiny a Rakouska, máme stejně daleko do Prahy, Brna i Vídně. V krajině, kde se příběhy lidí klikatí mezi Strmilovem, Strannou, Jindřichovým Hradcem a Pelhřimovem.

Žiju mezi Jihem a Vysočinou už víc než třicet let. A čím déle tu jsem, tím pevnější kořeny cítím.
Když se mě lidé ptají, odkud jsem, už neříkám „z Děčína“. Říkám:
„Z Jindřichova Hradce. Z Pelhřimova. Ze Strmilova. Z jihu Vysočiny.“

Z úrodné země, dlážděných měst, cest mezi stromy.
Z místa plného historie – historie, jejíž součástí jsem i já.

A lidi?
Lidi jsme tu tvrdohlaví. A to je dobře.