Anna Roze: My o vás víme vše (překlad)

Novinářka Anna Roze popisuje iracionální představu Rusů, že oni nejlépe vědí, co si Zápaďané myslí a jak se na Západě žije, bez ohledu na skutečnost. Stejný projev Dunning-Krugerova efektu vykazuje značná část české společnosti.

Odkaz na původní článek: Odkaz

Rusové jsou přesvědčeni, že dobře rozumí západním reáliím. Já jsem žila 25 let v Německu, ale krajané často odmítají uvěřit, že mnohé detaily místního života chápu lépe než oni.

Jsem zvyklá na to, že mé vyprávění, mé znalosti, mé hodnocení jsou buď úplně ignorovány, nebo ostře napadány. Naučila jsem se nemluvit o tom, jak jsou v Německu uspořádány veřejné instituce, protože vím, že reakcí bude pokus dokázat, že v Rusku není všechno tak špatné a dokonce lepší. Kdyby se mnou polemizovali Putinovi stoupenci, bylo by to snazší. Ne, většina mých diskutérů jsou lidé odsuzující režim a hlásící se k „liberálním hodnotám“.

S přibývajícími léty rostl počet těch, kteří si stěžovali na „špatný Západ“, a jejich argumenty byly podloženy iracionální jistotou o správném chápání všeho, co se děje v demokratických zemích. Toto pochopení však bylo postaveno na předsudcích, na absenci zvídavosti po jiných zemích, na aroganci a domýšlivosti.

Jednou jsme pozvali novinářku z liberálních ruských médií, aby se šla podívat na volební místnost v Německu. Souhlasila, ale za pět minut se ponořila do svého smartphonu a poslouchala naše vysvětlování jen na půl ucha, nervózně pokukujíc po východu. Neptala se, nezajímala se o detaily. Mé německé známé to velmi překvapilo. Mě ne.

Po začátku agrese v Ukrajině bylo ještě těžší mluvit s bývalými přáteli, spolužáky a známými v Rusku. Ne že by najednou začali obhajovat režim. Putin pro ně stále byl viníkem ruských problémů a válku všichni jednohlasně odsuzovali.

Ale za každým slovem zaznívaly staré komplexy a křivdy, jako by nejdůležitější bylo ospravedlnit se před jakýmsi vysokým soudcem nebo si stěžovat na těžký osud. Moji známí Rusové neprojevovali soucit s opravdovými oběťmi agrese. To, že jsou v Ukrajině denně zabíjeni lidé kvůli Rusku a s jejich tichým souhlasem, jsou ničena nejen města, ale i základy existence občanů suverénní země, jim připadalo jako jakési pozadí, ne podstata toho, co se děje. Důležitější bylo zdůraznit, jak nespravedlivě Západ „špatně smýšlí o Rusku“.

Teze „NATO nemělo přibližovat své hranice“, „Američané připravovali Ukrajinu na válku 20 let“, „Ukrajinci si za to mohou sami, že nás provokovali“ zaznívaly v rozhovorech s Rusy hned po slovech o odsouzení války a Putina. Bylo zvláštní slyšet stížnosti na sankční tlak, na negativní reakci západních soukromých podniků, leteckých společností nebo bank vůči Rusům. Jako by jejich země nadále normálně koexistovala se zbytkem světa. Jako by se Rusko nerozhodlo silou měnit státní hranice v Evropě a zabíjet lidi.

Bývalý ruský přítel, který byl kdysi mým politickým spojencem, mi najednou napsal: „Nikdo u vás nechce pomáhat Ukrajině, to jen evropské politické špičky tančí podle taktovky USA,“ jako by citoval propagandistickou brožuru. Ani jsem se s ním nechtěla hádat. Věděla jsem, že když řeknu o 65% podpoře Němců pro dodávky zbraní na Ukrajinu, odpovědí bude, že tato data jsou zmanipulována. Věděla jsem, že diskuse vůbec nebude možná, protože pro něj bylo důležité ne vyslechnout, co chci říct, nepřemýšlet nad mými argumenty, ale znovu a znovu opakovat soubor svých postojů. Byl si jistý, že všechno chápe lépe než já.

Přesvědčení Rusů, že dokonale znají západní společnost, nelze zlomit ani argumentem o tom, že jim chybí znalost jazyků nebo každodenní čtení západních novin, sledování diskuzí v televizi a rádiu. „My všechno víme“ nebo „my všechno chápeme lépe“ zaznívá v každé debatě. Tento způsob myšlení lze interpretovat i jako pokus ospravedlnit svůj způsob existence v podmínkách kruté války a společensko-politické katastrofy.

Zajímavé je, že podobné názory nutně nevycházejí z každodenní konzumace propagandy z „bedny“ nebo jiných zdrojů vymývání mozků. Vznikají na základě pěstované sebejistoty z dob sovětské moci, přesvědčení o jedinečnosti a velikosti státu, kterému prý všichni závidí a který západní svět touží zničit. (V přesvědčení o tom, že česká cesta je nejlepší a že všemu rozumíme lépe než celý svět, jsme my Češi Rusům podobní, jako máme podobnou zkušenost života v diktatuře. Pozn. překladatele)

Tímto přístupem k životu se Rusové zásadně liší od mých západních známých, otevřených novým věcem a hledajících diskusi a konfrontaci názorů. Nikdo z nich se nechlubí svou informovaností, nebojí se názorovných rozdílů, naopak, radují se, když ve sporu vznikají.

V Rusku mi diskutéři nejprve říkali, co si myslí a vědí o životě v Německu, aniž by se zajímali o můj názor. V Německu se mě nejprve ptali, co mohu říct o Rusku. Vždy jsem viděla ochotu změnit svůj názor v průběhu rozhovoru.

Západní člověk se nebojí sporů. Z výměny názorů vzniká diskuse, která se stává základem pokroku. Když se arogantní blokáda cizího názoru stává principem nejen stoupenců autoritářství, ale i liberálních intelektuálů, šance na společenské změny mizí. Během války je to ještě zřetelnější: popírání cizí pravdy a v důsledku toho blokáda diskuse, je jedním z důvodů absence protestu uvnitř Ruska. Pokud chybí potřeba diskuse, jak se lze sjednotit pro protest?

Když po začátku války do Německa začali přijíždět ruští přesídlenci, většinou moskevští intelektuálové, já a moji němečtí přátelé jsme byli překvapeni jejich kritikou zdejších reálií – částečně oprávněnou, ale často vycházející z neznalosti. Rozčilovala je zpoždění vlaků, fronty u lékařů, absence školních bufetů nebo administrativní složitosti. Při každém setkání hovořili o své nespokojenosti, jako by jim byl slíben ráj na zemi a ideální životní podmínky. Navíc Západu vyčítali obstrukce při otevírání bankovních účtů právě Rusům, což neodpovídalo skutečnosti, protože soukromé banky uplatňují stejná pravidla na všechny klienty.

Nespokojenost se Západem v kruzích tzv. „liberálů“ vychází také z přesvědčení o své nadřazenosti a z věčné ruské křivdy, že nebyla akceptována. To je také součástí sovětského chování – podezření k jinému je nezbytné pro přežití.

Ale jaký může být dialog s člověkem přesvědčeným, že je lepší než všichni ostatní? O čem mluvit s lidmi, kteří nechtějí nic slyšet, ale jsou připraveni jen vyprávět o své interpretaci západních reálií a vše srovnávat s Ruskem?

Nesnesitelná pýcha, nafouklé sebevědomí ovládly mysl celého národa. Děsí mě, když tyto rysy vidím ne u Putinových přisluhovačů, ale u lidí, kteří se hlásí k liberálnímu pokroku.

Arogance, nedostatek zvídavosti, nároky na vševědoucnost a nedůvěra vyvolaly touhu dokázat své nadřazené postavení násilím – napadením sousední země.

Lze najít mnoho předpokladů pro takový vývoj národního vědomí a jeho vyvrcholení v imperiální agresi. Tento komplex se v blízké době pravděpodobně nepodaří překonat. Ale je těžké smířit se s pokusy Rusů ospravedlnit tento modus vivendi. Zbývá jen možnost jej pojmenovat a varovat před jeho zhoubností.

Anna Rozé – berlínská novinářka, korespondentka Rádia Svoboda v Německu

Copyright (c)2024 RFE/RL, Inc. Used with the permission of Radio Free Europe/Radio Liberty, 1250 Connecticut Ave NW, Ste 450, Washington DC 20036