Ani krok z tohoto místa!

Pokaždé, když jedu do Děčína za mamkou a projíždím okolo Lovosic, svírá se mi srdce při pohledu na homole Českého středohoří vystupující z roviny.

A pokaždé si říkám, že bez této země by mě byla jen malá část. Před pár lety jsme seděli s kamarádem na kafi, když přišla řeč na uprchlíky před válkou. Myslím, že to byli tenkrát Syřané. Kamarád povídá: "Kdyby se něco takového stalo tady, vezmu rodinu, sednu na první letadlo do Kanady nebo je naložím do auta a pojedu nejdál, co to půjde." Dodnes jsem to nepochopil.

I v dnešní době kolem sebe často slýchám podobné věty. Koupíme byt ve Švýcarsku a nastěhujeme tam celou širokou rodinu (12-15 lidí cca). A rozumím tomu stále méně. Kam až se dá utíkat? 

Jistě, naložil bych ženu se psy do auta, kdyby se moc nebránila. Odvezl je na západ a našel jim místo k dočasnému pobytu. Ale jen bych je vyložil a vrátil se. Vyndal z bedny uniformu AZ a  jel bych, kam mě povolají. Jednou už Češi přeci musí přestat utíkat. Jednou musíme odpovědět na volání našich pradědů: "Ani krok z tohoto místa!" 

Nezradili jsme ukrajinské obránce Západu a nezradíme! Ani dnes to nebude! Nezlomíme se pod náporem barbarství, ať to bude znamenat, že my bohatší budeme platit vyšší daně na podporu potřebných, nebo že tentokrát z hraničních pevností neutečeme, dojdou-li barbaři až k nám. Ne, dnes už to nebude!

"Viděl jsem hory plné ledu...
Když ale vidím na obzoru,
uprostřed kraje nízkou horu...
přestane srdce chvíli tlouci."

Ani krok z tohoto místa!

---------------------------

Jaroslav Seifert
Hora Říp

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!
----------------------------------