...zpěv vojáků burácí, vede je do bitevní vřavy...

Vánoce pomalu končí. Probudil jsem se dnes v poledne. Což nepovažuji za neštěstí. Jeden se po náročných Vánocích potřebuje vyspat. Byli jsme včera v Děčíně. Navštívit sestru. Respektive v Benešově nad Ploučnicí.

Jel jsem poprvé po dálnici, skouknul jsem i ten kousek, co je dálnice svedena do dvou pruhů. Tak poklidně to vypadalo. Poprvé jsem do Děčína přijel z Prahy, přes Libouchec a Jílové. Dálnice byla skoro prázdná, stejně jako Děčín. Jasně svátky. Navíc počasí. Skutečně zimní. Tedy z hlediska střední Evropy. Dnes ve všední den jsou plná aut i města formátu Děčína.

Cesta v mrholení tam, cesta v mrholení a tmě zpátky, nebyla zas až tak hezká jako je jindy, když se jede do Děčína. I když, dálnice nevede kolem Labe a ten kus labským údolím je skutečně přenádherný. No ale, naštěstí si člověk může vybrat, kudy z Lovosic pojede. Má láska chtěla jet přes kopečky, Tedy přes Roudnici, Lovečkovice, Verneřice, Benešov. Je to kratší, hezká cesta, ale v tom počasí a tmě je to dobrodružství, které si docela odpustím.

Zavzpomínali jsme, na léta co běží. Vzpomínám, že tak se kdysi jmenoval pořad v Československém rozhlasu. On se jmenoval „...a léta běží vážení.” Vzpomínali tam myslím zasloužilí soudruzi a soudružky. Vždy když zazněla ta znělka, ladil jsem na jiný program. Poslouchání rozhlasu byla oblíbená disciplína v kormidelně. Rádio jsme fasovali. K vůli tomu, abychom mohli poslouchat stav vody na českých tocích.

No zasloužilí soudruzi u plavby občas ten pořad poslouchali, ale když jsem stál u kolečka já, tak ne. Myslím asi dvakrát jsem z něj slyšel nějaké úryvky. Podobné kecy, jako dnes vedou socani a sluníčkáři. Uvědomělost má stále stejnou formu a podobný obsah.

Nějak v poslední době umírají umělci. Jak rockoví, tak ti vojenští. Ani raději nesleduji ty komentáře pod těmi zprávami oznamující jejich úmrtí. Někdy je to skutečně otřes. Nějaký druh muziky třeba nemusím, ale muzikanti fakt většinou nestřílejí. Každá armáda na světě má svoji hudbu, případně soubor, co zpívá ty vojenské písně svým vojákům, aby se tolik ta armáda nebála. Jinak o mrtvých jen dobře. Tohle vždy patřilo mezi základní lidskou slušnost.

Snad jen takovým socansko-komunistickým sviním, jako byli soudruzi Hitler, Stalin, Mussolini, Mao, Pol Pot a jim další podobní, těm lze přát, ať se smaží v pekle, za peklo, které udělali svým bližním na zemi.

Těm ostatním ze světa odešlým, zbožný křesťan řekne: „Budiž jim země lehká a světlo věčné ať jim svítí.” Či bezbožný ateista, řekne: Škoda. No bylo to docela zbytečně brzo.” Už se nevytahují staré hříchy. Nakonec, oni s nimi museli žít a pokud jim jejich bližní odpustili, pak je jim odpuštěno. Proč se dál pitvat v jejich životě? Stejně už nikdo nic nezachrání a nenapraví.

Aspoň tak mě tohle učili rodiče, prarodiče a lidé v mém okolí. Jasně, nikdo nejsme svatoušek, každý máme své máslo na hlavě a po smrti toho člověka se o něj ještě otírat, to mi přijde docela nechutné. Jsou-li lidé ještě živí, nevyhovuje-li mi jejich chování, je dobré se proti jeho chování ohradit, prospěje ono ohrazení jak mě samému, neb se učit si hlídat své hranice je prospěšné pro mne samého.

Stejně jako on dostane jemu prospěšnou informaci, že zachází příliš daleko. S tou informací pochopitelně jeden každý z nás naloží jak uzná za vhodné. Pokud se rozhodne nevyhovět a něco změnit, pak se všemi riziky, které takové rozhodnutí sebou nese. Za živa. Je-li po smrti, pak už mu nic není platné, co se o něm říká. Ti, co o něm šíří tu „pravdu” jen prokazují neschopnost odpustit a zapomenout.

Kdo neodpustí jinému člověku, neodpustí ani sám sobě. Minimálně tím, jak se užírá tím vztekem na toho druhého. Není jednoduché někomu odpustit, ale rozhodně, pokud se to podaří, ten odpouštějící prospěje sám sobě. Odpustit neznamená nutně se přátelit, někdy člověk odpustí a pak počká, zda ten komu odpustil projeví ochotu změnit chování. Pokud nezmění, pak udržuje klidně odstup. Neplete se mu zbytečně do cesty.

Jsou to někdy složité cesty těch vztahů, ale když se je podaří rozplést, pak získávají všichni. Ti odpouštějící i ti, kterým bylo odpuštěno. Občas jsem považován za drsného, či arogantního, když na mě klient vyjede. „To mu mám jako jen tak odpustit, když přijde a řekne: Promiň.” a Já mu odpovím. „No když se chceš užírat vzteky, tak neodpouštěj a s tím vztekem a touhou po pomstě ulehej a vstávej.”

Asi jsou události, které se odpouští jen velmi velmi těžko, třeba někým zaviněná smrt někoho blízkého. Tam zřejmě je na místě trest a po trestu pokání viníka, aby mu mohlo být odpuštěno. Jsou události, které napřed člověk musí sám prožít, aby je mohl pochopit a případně odpustit. Mám, ale na paměti, že naše skutky se k nám vracejí. Dobré i zlé. Jo jo.

PS: Má láska pekla chleba, co namlela ze žita v kafemlejnku. Vypadá dobře, jako dalamánek. Ochutnal jsem a chutná dobře. Může v tom tedy klidně pokračovat. :-)

Políčko polePolíčko pole, kdo leží na tobě? Na tobě leží vojáci Rudé armády...
Píseň ruských vojáků za druhé světové války