Život plyne jak chce

Na Českou poštu žádná jiná pošta nemá. Prostě nemá. Nejúžasnější pošta na světě. Zazvoní, oznámí balíček na dobírku. Řekne kolik… a nic.

Prostě zásilku nemá. A dostanu na vybranou. Zda chci hodit lístek do schránky, a získat tak možnost si počkat na poště. Minimálně tři čtvrtě hodiny, nebo si mám počkat do středy, kdy mi jej donese.

No tohle ani Andrej nevymyslí. A ten toho vymyslí. Konečně má na vymýšlení celou partu. Nedá se nic dělat. I když, jak tak člověk seřadí životní zážitky se státními institucemi, hravě to dá román. Ale kdyby spisovatel v románu popisoval skutečné situace, nikdo ty romány nebude číst a budou se mu smát, že si nehorázně vymýšlí.

Takže se raději věnuji ženám a psychoterapii. Obojí poskytuje vzrušení a neočekávané situace, které když jeden popíše, všichni mu věří. Neb jedná s lidmi, ale v případě státních institucí, to je jiná. Tam vládne duch úředního šimla, což znamená duch důležitosti a razítka. Dokonce na poskytovatele razítka nesmí být dnes člověk hrubý. Jinak mu soud ukáže.

Jsem už starý, na světě dlouho, tedy se v duchu taoistické nauky s tím smířím, věci nechám plavat, počkám do středy a budu se těšit na návštěvu dcery, a mezitím si dojedu vyzvednout knihu, co mám v Kosmasu v Perlové ulici objednanou. Budu se dívat na svět optimisticky, samozřejmě s realistickými prvky, protože pokud člověk nazírá svět jen optimisticky, patrně se z té přemíry optimismu musí zbláznit.

Jo jo, všeho moc škodí. Jsem slýchával v dětství. O té moudrosti jsem se mnohokrát přesvědčil, když jsem se dopouštěl hříchu obžerství a bylo mi patřičně zle. Z hříchu obžerství jsem se časem poučil, takže si myslím, že příliš pozitivismu a optimismu je věc škodlivá. I ti taoisté doporučují se zas v ničem moc nedrápat, moc nevylepšovat, jakmile se najde někdo, kdo chce všechno moc zlepšovat nadělá mnohem víc škody, než je lidem milé. Školství v této zemi by mohlo vyprávět.

Ono je tomu tak i s lidskými vztahy. Mírně se ve vztahu zlepšit, třeba občas si všimnout, že ta paní, co s ní bydlíte má nový účes, nebo, že uvařila dobrou dršťkovou, dělá divy. Ovšem jakmile někdo touží po stálých divech, zapláče. Stane se člověk otravným jak činže. Možná by bylo dnes lepší říkat, hypotéky. Naštěstí neplatím ani činži ani hypotéku. Pravda platím do fondu oprav. A správu domu. Je to méně než činže. Zatím.
Jasně, nic a nikdo nejsme dokonalý. Jak praví ona známá hláška z filmu: „Někdo to rád horké.” Byly doby, kdy člověk mohl závidět Křovákům, že neplatí nájem, toulají se po Kalahari, sbírají a loví a žijí si po svém. Ani tohle už dnes neplatí. Děti musí do školy, aby nabrali vědomosti, které sice ve slumu nepoužijí, v poušti jsou jim k ničemu, ale splní zákon.

Tím nechci říci, že jsem proti vzdělávání lidí. Naopak, pouze jen tak si říkám, proč nenechat těch pár Křováku, či jiných jim podobných skupin sobě samým. Ale, to už jsme zase zpátky u ouředního razítka a mocné instituce, co poskytuje za každou cenu dobro. Usadíme Romy, neptáme se jestli chtějí nebo nechtějí. Staráme se o lidi, co nestojí o žádnou starost. Pouze chtějí žít jak žijí.

Ti, co chtějí všeobecné dobro za každou cenu, si nechtějí připustit, že z onoho dobra chtějí těžit. Těžit pocity vlastní dokonalosti a důležitosti, plus svůj hmotný zisk, který jim jejich pozice důležitého člověka nese. Svobodný člověk jim nepodléhá. A tím pádem je mimo jejich kompetenci. Hlupáčci socanského ražení věří, že platit malé daně je zločin. Jistěže je. Z jejich hlediska určitě, neb není na jejich požitky. Stačí se podívat na platy všech různých poradců, co fakturují jako osvč, své náklady daňovým poplatníkům.

Modlím se každý den a každý den připojuji ke svým modlitbám jednu extra: „Dej mi Pane sílu a dost rozumu, abych se uměl vyhnout všem poskytovatelům dobra a neskočil jim na špek. Amen!” Rád bych prožil čas, co mi ještě zbývá jako svobodný člověk. Tak nějak křesťansky. Či taoisticky. Modlím se, protože věřím, že modlitba má smysl a nechávám plynout, co plynout má a není nutné se tomu stavět do cesty. Jo jo.