Život, divadlo, politika není pro sraby

Slunce svítí, prádlo schne, jsem včera vypral dvě pračky. napsal dva blogy, jeden skeč, možná bych tomu mohl říkat hra. Shlédl na Netflixu jeden western.

Takový ten moderní, jmenuje se „Ballad of Buster Scruggs.” Bavil mne chvíli. Pak jsem usoudil, že už jsem viděl docela dost. Pokračování někdy. Byl ten státní svátek pro mne dost naplněný smysluplnou prací. Mezitím jsem pospával. Tam dvě hodiny, tam hodinu.

Ráno mi psala má láska, že pročetla ten nový skeč a chvíli se smála, chvíli ji tekly slzy. Jo, ženský, ty mají slzy na krajíčku hned. Ale tak to má asi být. V životě je to chvíli na slzy, pak k smíchu, někdy jeden neví.

Jak jsem psal ten skeč, myslel jsem právě na sedmnáctý listopad, kdy jsem byl Braunschweigu. Napřed jsem myslel že to byl Hamburk, ale pak mi došlo, že jsem jel vlakem domu z Magdeburku a právě do svého prvního výcviku. Jel jsem s několika lidmi společně, asi šest nebo sedm nás bylo. Diskutovali jsme o situaci.

Uvědomělí komunisté sice doufali, že ještě není konec, ale už když jsem si bral cestovní příkaz, u dispečera v Magdeburku, jsem tušil, že konec je. Nikoliv konec světa, jak se tvářili někteří bolševičtí experti, ale začátek nové doby.

Osobně nejsem zklamán z těch dvaceti devíti let. Tehdy jsme si přáli svobodu slova, svobodu shromažďovaní, svobodu cestování a dostali jsme mnohem víc, než jsme si uměli představit. Mě ty dnešní neomarxistické nářky a kecy neberou. Já sám za sebe jsem si během těch dvaceti devíti let splnil všechny sny a navíc i ty o nichž jsem ani netušil, že bych si je mohl dovolit.

Nejsem milionář, nemám nic než byt, který jsem si koupil, ale co jsem za těch dvacet devět let užil a prožil, nebylo ani tak o penězích, ale o těch emocích. Psychoterapeutické výcviky, cestování, studium po čtyřicítce, Možnost napsat pár knížek, točit pořady v televizi, cestovat za pár korun pěšky po celém světě. Já si opravdu nemám na co stěžovat.

Nikoho jsem se nemusel ptát, nikdo mi nemusel dávat souhlas, výjezdovou doložku, devizový příslib. Žádný stranický výbor nerozhodoval o mém životě, či krajská správa SNB. Všechny šance i pro chudého, jako jsem byl tehdy já, byly otevřené.

Život nám nabízí možnosti a ukazuje nám, jak je využit a my je bud vidíme, nebo nevidíme. Bud si troufneme, nebo netroufneme. Všechno ostatní jsou jen kecy. Ano, je mnoho těch, co si netroufnou, nenajdou odvahu změnit život, nechtějí se poučit z chyb, které v životě udělali. Někteří zkusí terapii, aby se podívali na svůj život z jiného úhlu. Někteří neudělají nic, a jen osočují lidi kolem sebe z házení klacků pod nohy.

Vystačí si s nalezením viníka, který může za jejich zkažený život. Jistě, někdy nás někteří lidé úmyslně poškodí. Někdy si vybereme špatnou společnost a neodhadneme následky takového výběru. Ale je skutečně jen a jen na nás, jestli se potom z toho debaklu vylížeme, nebo v něm budeme šlapat jako se šlape zelí v sudu a z toho sudu s kyselým zelím nevylezeme.

Mě nikdy žádná vláda, ani ta bolševická ani ty postbolševické, lepší život nezařídily. Co jsem si nezařídil, to jsem neměl. Takže s mnohými spoluobčany nesdílím víru, že na světě je někdo, kdo přijde a udělá v mém životě pořádek. Už dávno vím, že „spasitelé” udělají pořádek jen a jen ve vlastní prospěch. A je jen na lidech, co jim dovolí a co ne.

Oni se totiž bojí. Kdyby se nebáli, přišli by mezi lidi a byli by ochotni obhajovat své činy. Politik, podobně jako herec, musí unést i trochu kritiky, ostudy, nesouhlasu a opačného názoru. Pokud neunese, nemá na jevišti a v politice co dělat. Divadlo ani politika, totiž není pro sraby. Stejně jako život není pro sraby.

Každý se bojíme. Každý něčeho jiného a většinou musíme jít, překonat svůj strach a vydat se do nejistoty a do neznáma. Kdo to nesvede, schovává se za „spasitele”, od kterého čeká zázrak, trvalou jistotu a spokojený život. Bohužel, většinou dojdou jen zklamání. Cinkali klíči a dnes jsou nespokojení, že jim demokracie nedala, co čekali. Chudáčci. Jo jo.

Hamburk: Má maličkost. Někdy kolem roku 1986