Závist a nenávist

Jak si tak brouzdám po netu, hledaje různé návody a metody, jak dělat to či ono. Objevuji zajímavá videa, knihy a zjišťuji, že se člověk může zcela regulérně učit.

Učit aniž by vytáhl paty z domova. přeci jen. Jsem už starší pán a
klidně strávím v posteli s knížkou, nebo u počítače celý den, aniž
bych měl pocit viny. A vždy v momentě, kdy se začnu učit něco
nového, zjišťuji, že se třeba ke kreslení najde video, které mi umí
objasnit něco, např. o mozkové mrtvici. Třeba tady.

Video o zkušenosti s mozkovou mrtvicí. Sice netvrdím, že bych se
chtěl podrobit takové zkušenosti, ale je úžasné, co ta ženská z toho
dokázala vytěžit. Osm let se sice dávala dohromady, ale právě to je
něco, co zasluhuje úcty. Nevzdala a budovala svůj život i dovednosti
znovu a znovu.
?
Hledaje, hledaje dál jsem objevil nádherná videa se zakladatelkou
metody kreslení pravou mozkovou hemisférou Betty Edwards, stejně
jako její knihu. Pochopitelně jsem si ji opatřil. Trochu mne
pobavilo, že když jsem pochválil videa své bývalé ženy, tedy ji
osobně přes fejsbůk, zmizely.

Chtěl jsem se znovu podívat jak se dělá ta mřížka, kterou používá
na kreslení a nikde nic. Vše zmizelo. No, mohl bych se něco
naučit. Ale nevadí, našel jsem vše potřebné právě v knize a ve videu
Betty Edwards. Inu láska nikdy nerezaví a je-li nenaplněná, přetaví
se v nenávist. Už dávno jsem zjistil, že pokud mne někdo nenávidí,
tak proto, že mne kdysi miloval a už dnes není schopen mne
milovat. Nenávist je hluboký cit.

Láska a nenávist jsou dva city hned vedle sebe. Dokud trvají,
jeden cit nebo druhý, není člověk tomu druhému
lhostejný. Lhostejnost je pro člověka asi to nejhorší, co ho může
potkat. Uvědomil jsem si tohle dávno ve svém mládí, když jsem chtěl
vypadat vtipný a říkal jsem některým lidem, hlavně děvčatům,
„Když jsi tady, nepřekážíš, když tu nejsi, nechybíš!
” Byl jsem na zabití. Uznávám.

Pravdou je, že mě mé bývalé ženy nebo další bývalé lásky už
dlouhá léta nechybí. Když je potkám, slušně pozdravím, má-li tře?ba
zajímavá videa na YouTube, pochválím, kompliment složím a jinak
nic. Staré lásky a staré křivdy odnes’ čas. Možná že v očích těch
žen jsem na zabití i dnes. Ale jak už to bývá. Nejsem malý chlapec,
nejsem odkázaný na jejich přízeň a dobrou vůli.

Ano, mohu milovat, mohu se trápit, mohu čekat, ale vždy jen
omezenou dobu. Nic netrvá věčně. A i přitom čekání si mohu dělat
vše, co je třeba, abych existoval. Cvičit jógové techniky, malovat
obrázky, chodit na procházky, vykonávat všechny své povinnosti a čas
nakonec vše zhojí, dokonce většinou i ty staré lásky zrezaví.

Najednou člověk zjistí, že se ráno probudil, a místo toho, aby
myslel na tu v dáli, myslí na snídani a co bude dělat přes den, s
kým se potká, kam půjde. Život není tak dlouhý, aby jeden trpěl pro
lásku až do smrti. Navíc, když smrt je blízko. Nejen pro ty staré,
ale i mladé. Někdy blíž, než stačí jeden lusknout prsty.

Písmo svaté nám říká: Pomni, že prach jsi a v prach se
obrátíš! A dále nám připomíná: Nevíš dne, ani
hodiny. Takže není nutné se ničit nenávistí, protože někoho
nenávidět, znamená sám sobě neodpustit zklamání ze zmařené
lásky. Milovali jsme se, nevydržela nám láska až za hrob a žít se
musí dál. A o tom je nakonec poslední video. Slavný Raymond Moody v
povídání s Emmou Smetana. Jo jo. Život po životě