Zaklínat se nedám

Dostal jsem hezký mail od své bývalé kolegyně, Ivany Sovišové, scénáristky z České televize. Spolupracovali jsme spolu dlouho, mám důvod si ji vážit, proto jsem ji poslal pár textů k nové divadelní hře, kterou hodlám brzy uvést.

Ivana mi napsala toto:
Jane! Hooodně se stydím, že píšu až teď, ale nezapomněla jsem a napsat to musím, protože: je to pěkný, chlapský, zase Vás v tom cítím, syrové i sladkobolné, naléhavé, úvody jsou skvělé!!! V nich je tajemství, atmosféra, vzbuzují zvědavost, jak to bude dál. Závěr: … se zloději nekamarádím – působivý!
Fakt jste talent!!!
Prosím, napište mi, kdy a kde to hrajete, ráda bych se přišla podívat.
Pozdravuji a přeji pěkný večer.
Ivana 

Zveřejnil jsem ten mail, protože mi udělal radost. Ivana moc takovými slovy neplýtvá. Na to jsme toho spolu napsali hodně, aby mi nedokázala říct: „tohle nechci, tohle neberu, umíte to líp a jinak.” Takže jak mi udělala radost, tak mne hned zarmoutila, sdělil jsem jí datum, kdy hrajeme a dostal jsem následující odpověď:
Ach jo, jsem ve Valticích celý víkend na semináři. Nevím, proč mi Vaše představení nejsou souzena… Tak třeba jindy… I.
Nedá se nic dělat, třeba to vyjde jindy.

Divadelní soubor vystupující pod názvem „Nejlepší a nejskromnější” se tedy bude připravovat dál pilně a neomylně, jak se zpívá v oné slavné koledě z Rybově mši vánoční a Ivana si holt počká. Rád vzpomínám na ty časy, co jsme spolu psali, hádali se u toho, abychom konečně došli k nějakému kompromisu, protože jsem třeba řekl: Takhle šífr nemluví, takhle nemluví ani feťák,… Klidně opáčila, tak ty dialogy upravte sám. A já je upravil a byli jsme spokojeni oba. Pouze herci s tím měli problém, protože si chtěli upravovat dialogy, ale já jim to nedovolil. Byla to krásná práce.

Pamatuji, jak jsem měl schůzku v ČT kvůli jednomu pořadu s režisérem Olmerem, a on mi tam začal vykládat, že u nás nikdo neumí napsat dialogy. Jsem mu drze řekl. „Pane Olmere, já je umím!” Já naprosto neznámý člověk a on v pozici matadora, co celý život točí filmy. Inu, drzost mi v životě nikdy nechyběla. Ale Ivana se mne tehdy zastala, potvrdila mé „kasání.”

Nakonec, bejt chudej, malej a ještě k tomu uťápnutej, to snad na mě Pán Bůh nežádá. Konec konců mindráky jsem nechával velkejm klukům. Ti většinou o sobě stále pochybovali. V tomhle songu je to jasně vysvětleno: Malý chlap Je to jeden z mých oblíbených.

Výškou nijak neoplývám, necelých 170cm, což není skutečně nijak impozantní vzrůst, ale kupodivu, nikdy jsem tímhle mindrákem netrpěl. I když se mi ho mnozí pokusili podstrčit. Ale nedal jsem se zaklít. To je nejhorší, co člověk může pro sebe udělat, že podlehne zaklínání těch druhých. Jako dítě ulice, co muselo v pouličních bitvách uhájit svou nezávislost, jsem tohle pochopil dost brzo.

Nejhorší je nechat si nahnat strach tím, že někdo pochybuje o vašich schopnostech, třeba jen kvůli vzrůstu. Viděl jsem v životě hodně chlapů, ale těch skutečně sebevědomých, co si byli sebe vědomi, svých možností a zároveň limitů, těch jsem zas až tolik nepotkal. Bez ohledu na vzrůst. Buď měli nadměrné „sebevědomí“, nebo minimální. Bez ohledu na své schopnosti. Podle toho to s nimi v životě dopadlo.

Lidé si mnohdy pletou skromnost s mindrákem. Znám dost skromných lidí, kteří mají skutečné sebevědomí a znám ještě více lidí, kteří mají mindrák, a ten mindrák vydávají za ctnost. Drží se zpátky, protože si netroufnou a nemají rádi ty, kteří si troufnou a mnohdy těm, co si troufnou, ti s mindrákem se snaží podsunout, neomalenost, vlezlost, bezohlednost atd. Ti, co se bojí, závidí těm, co se nebojí, a pokoušejí se je mnohdy celkem nevybíravě dehonestovat. Pochopitelně málokdy tváří v tvář a pokud ano, tak jen v bezpečí nějaké skupiny jim podobných.

Jaro je konečně tady, slunce svítí a budu se připravovat na nějakou pěší dovolenou. Ještě to letos zkusím, abych zjistil, kam mě ty staré kosti donesou. Pomalu, bez kalupu a uvidí se. Nakonec, autem, autobusem, vlakem se domu mohu vrátit vždycky. A Ivano, ještě jednou dík. Opravdu jste mi udělala radost. Jo jo.