Za vlastního si mě nevezme

Občas mne navštíví jedna dáma. Má dceru, pijící dceru. Mám na starší dámy, co jim pijí děti slabost. Většinou se pokusím udělat co umím, abych jim byl nějak prospěšný. 

Být prospěšný lze různě. Vyslechnout, nechat přijít toho druhého na optimální řešení, neb terapie spoluzávislosti, není o radách, jak se mnozí domnívají, ale o terapii. A terapie je o pochopenéíklienta  v tom, kde má problém, kde jsou jeho slepá místa, jak si stojí ve světě mezi lidmi. 

Někdy se používají různé psychologické techniky, ale čím déle jsem terapeut, tím méně jich používám. Z nejrůznějších důvodů. Většinou vyslechnu, snažím se porozumět, ukázat na nevýhodné chování a nechat klienta/klientku, aby se rozhodli, zda chtějí v tom chování pokračovat. 

Čím méně se terapeut ptá, tím více se dozví. Tedy pokud dokáže vzbudit důvěru ve svém klientovi. Ale ono tohle funguje i mimo terapii. Nevyslýchat, neklást záludné otázky, abych klientovi ukázal jak jsem chytrý a nadaný. Ono stačí jen upozornit jen na nevýhodné chování, aby toho klient měl plné brejle. 

Takže jsem dnes dorazil do práce, klientka přišla chvíli po mě, okamžitě se pochlubila jak své dost odrostlé dceři, kus přes třicet už nevaří, nepere, byla překvapená, že dcera její chování nijak nekomentovala. Zdálo se mi to nějak moc krásné. Takže jsem poslouchal dál a dál. A pak to přišlo. 

Jen tak mimochodem utrousila, že ji sice nepere, nevaří, ale občas ji dá „trochu” peněz. Tahle poznámka mne zaujala. Zeptala se: „To asi nebude dobře, že?” Reagoval jsem svou oblíbenou floskulí: „No, odpověděla jste si!” A pokračoval jsem dotazem, jestli si mne nechce vzít za vlastního? Bydlení zadarmo, tak deset tisíc kapesného jako dceři, strava, docela by se mi tohle zamlouvalo. 

Podívala se po mě, opravila mne v cifře: „ Ne deset, ale pět.” Zachytila můj pochybovačný pohled, a zvýšila na sedm tisíc. No, i tohle bych docela bral. Mám poměrně malou spotřebu, takže bych z těch sedmi ještě ušetřil. 

Leč za vlastního si mne nevezme, tedy se budu muset starat zase sám. Vysvětli jsem ji, že pokud má dcera zadarmo bydlení a stravu a k tomu peníze a pije vodku, což mne nepřekvapilo, tak dává měsíčně dceři tak zhruba na šedesát láhví vodky. nebo na krabičku cigaret denně a láhev vodky. Čímž ji ledabyle udržuje v jejím pití a dcera nemá žádný důvod s tím pitím něco dělat. 

Prý se nemůže dívat na to jak v absťáku trpí. No jo, matka má strach, že dcera umře na absťák, nedělá si jiné starosti. Vyslechl jsem ji do konce, ujistil, že na samotný absťák se neumírá, umírá se na různé jiné potíže z nadměrného pití tvrdého alkoholu. Matka mi sdělila, že ji dcera řekla, že v blázinci ji řekli, že ona nemá na tu léčbu, že by ji nezvládla. Zvláštní, tuhle informaci jsem od matek a jejich dcer slyšel za poslední dva měsíce asi pětkrát. 

Nijak jsem neodporoval, protože vím, že tohle nikomu neřeknou dřív, než stráví na detoxu ten člověk nějaký čas, někdo s ním promluví, vyšetří a těch, co nejsou pro ústavní léčbu je fakt málo. Velmi málo. Tedy pokud má IQ pod 80. Jinak všichni ostatní by ji měli zvládnout. 

Pak jsme se rozloučili s tím, že za mnou matka přijde, až přestane dávat peníze dceři, postará se aby dcera měla problém a třeba se dcera ozve mě, třeba také ne a uvidíme. Inu život je někdy těžký, jo jo.