Vždy úspěšní a neomylní

Poslouchám občas na skupině a sem tam si přečtu, podobně jako dnes příspěvek v psychologie.cz o lidech, kteří musí být stále úspěšní. Podle představ svých rodičů. Jako děti ve škole, později jako lidé v životě.

Tedy úspěšní. Oni nesmí mít horší známku než za jedna a pokud něco dělají, nikdo tu práci neudělá lépe, než oni sami. Je-li někdo „lepší” pak jeho dovednost berou jako své osobní selhání. Ale jak se zdá, většinou se obklopují lidmi, kteří nikdy nejsou v něčem lepší než oni sami, pokud jsou, pak je odstraní ze své blízkosti, aby si mohli stěžovat, že jsou vlastně nenahraditelní, na všechno musí dohlédnout, protože nikdy není nic dobře.

Mají těžký život. Stále ve střehu, stále pod sebekontrolou, která má zaručit, že nic nepropásnou, neudělají chybu, stále budují sebeobraz nezdolného jedince, který nikdy neváhá. Aby dost často začali nový život až poté, co jim došlo, že mohou si dát oddech, aby zjistili, že jsou i jiné hodnoty, než věčné úsilí o to být stále vepředu.

Ale mnohdy musí díky tomu upadnout do závislosti, protože oni si drogami mohou „bez následku” vylepšit své nastavení drogami. Mám na mysli jak alkohol, tak jiné drogy. Potkal jsem jich takových mnoho. Stále stejný scénář. Stále se zdokonalují, nic jim není dost, stále směřují vpřed, ve všem jsou nejlepší, nikdo na ně nemá a pak sedí na té židli, o které si nikdy nemysleli, že by mohli sedět, kam se dostat je jen pro slabé, a diví se kam se dostali a mezi koho.

V opačném případě, pokud nemohou patřit mezi nejlepší, pak jsou aspoň nejlepší nejhorší, neb na vše rezignují a dávají najevo, že jim na ničem nezáleží. Neb, oni kdyby chtěli, pak jsou nejlepší, ale nechtějí, protože mají vše na háku. Tento postoj dávají ostentativně najevo.

Z jednoho extrému, do druhého extrému. Nikdy v klidu, nikdy spokojení, nikdy si vlastně neužijí radost z obyčejné práce, protože oni musí být ti nejlepší a pokud nejsou, pak nic nestojí za to. Na Facebooku stále někdo uveřejňuje motivační citáty, které mě už ani nebaví číst, protože jsem vlastně zaplavený skvělostí návrhů na osobní zlepšení, od těch druhých.

Přiznám se, že už nemám chuť se zlepšovat podle představ druhých. Být stále skvělejší a lepší, bez bázně a hany. Občas, když si čtu ve skupinách na FB, co se zabývají například změnou stravy a způsobu života, jak ti lidé trvají na každém detailu, jsou úzkostní z toho jestli nedělají něco zle, jak chtějí hned výsledky, zkoumají každou drobnost, čtou nápisy na každé potravině, zda jim neuškodí, pak si říkám, zda mají vůbec radost z toho jídla, co jedí a které si sami připravují.

Ve své terapeutické praxi jsem se naučil jedno. Nechat věci jít jak jdou, poslouchat, co klient/klienti říkají a čekat, co z toho vzejde. Jak už tak bývá, nakonec se ty nejdůležitější věci vynoří samy. Prostě bez mého úsilí, které bych do toho příliš vkládal. Tohle ti „super úspěšní” nikdy nedovolí, vše musí být podle jejich představ. Domnívají se, že bez patřičného úsilí a nasazení, které zaručí dokonalý výsledek, nelze být úspěšný.

Netuší, že někdy je nejtěžší nechat věci plynout, sledovat jen co se děje a lehce kormidlem ťuknout, jen aby vše plulo správným směrem. Člověk, který si osvojí dovednosti, zjistí, že není na škodu v určitých případech nechat život plynout a jen zlehka nechat loď života plout svou rychlostí a nebát se směru do neznáma.

Protože vždy plujeme řekou života do neznáma. Jde jen o to, zda jsme, či nejsme pro tu cestu patřičně vybaveni. V základních věcech. Zbytek se budeme učit cestou a dělat chyby, ze kterých se můžeme poučit. Nebrat chyby jako selhání, ale jako možnost poučení. Není jednoduché přijmout sebe sama jako nedokonalého, jen dost dobrého, protože být jen dost dobrý, znamená pro mnohé lidi, vlastně špatný.

Pokaždé, když píši blog, dumám, jestli bude dost dobrý, dost srozumitelný. Těžko se smiřuji s představou, že nebude dokonalý, ale nakonec se s tím smířím a už ho příliš nevylepšuji. Pamatuji se, jak mi vyprávěla kdysi dávno klientka, že kopíruje mé blogy, opraví v nich chyby, hlavně interpunkci a teprve potom ho dá vytištěný přečíst svému muži, který by po nalezení jedné chyby okamžitě blog přestal číst. Na jednu stranu mne tohle jeho chování zarazilo, na druhou stranu pobavilo.

Ten člověk hledal každou informaci, jak se vyrovnat se životem, který mu kladl nástrahy díky jeho fetující dceři. Stále hledal dokonalé návody, dokonalé podle jeho představ a stále selhával ve zvládání své spoluzávislosti. Než by si přečetl informaci, která nebyla gramaticky správně, ale byla jasná obsahově, raději nečetl. Forma byla pro něj důležitější než obsah. Jo jo

A pro znalce poměrů tahle „ušlechtilá“ píseň.