Vločková generace?

Plný sál, potlesk, co víc si může autor, herec přát? Je vidět, že už víme, co a jak. Tedy s tímhle představením.

Po představení jsme seděli v jedné kavárně u Žižkovské věže, mazali si chleba různými dobrotami, povídali o představení, Petra byla smutná, protože v březnu čekají s Ondřejem miminko, že bude na nějaký čas vyřazena z tvůrčího procesu. Vlastně první miminko a první svatba v souboru. Seznámili se při zkoušení „Týpek a Jolana.” Málem červená knihovna. Nejen hraním je člověk živ. Uklidnil jsem Petru, že zatím, co bude mít svůj výstup, Ondřej může jezdit s kočárkem. A opačně.

Oba dva mají za sebou těžké životní peripetie, každý jinak, ale tak nějak se vymykají té křehké generaci, o které se v posledních letech často mluví. Mě vždycky mate takový ten zobecňující pohled, který se vede. Nepochybuji, že je dost těch, co jsou křehcí, ale jak mi život a zkušenosti ukazují, ono stačí, když opravdu jsou lidé přitlačení a okamžitě se ukáže, kdo je kdo. Většina té „vločkové” generace se ukáže mnohem odolnější, než by si jeden řekl.

Když jsem byl mladý, také o nás říkali, že nic nevydržíme, nic nám není dobré a nic nám není dost. Jasně, naši rodiče a prarodiče měli ty smutné zkušenosti s první světovou a druhou světovou válkou, s nástupem komunismu, padesátá léta, z jejich hlediska jsme měli sladký život. Pro moji generaci byl zlomovým rokem rok 1968. Napřed „Pražské jaro” což znamenalo uvolnění z bolševismu, pak nás opět prodala bolševická svoloč věrchušce ze Sovětského svazu.

Přijely tanky a už nám zbyly je ty hořké písničky typu: Přijeli sovětští vojáci, v očích měli hlad, všechno nám sežrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát.Ten protektorát trval dvacet jedna let. Vydrželi jsme ho. Pochopitelně, někteří se přidali na vítěznou stranu, ale většinou jsme nebyli takoví srabi, za jaké nás naši rodiče a prarodiče považovali. Naučili jsme se žít s tím, co je a většina z nás sice držela hubu, ale mysleli jsme si svoje.

Možná je víc úzkostných jedinců v generaci. Možná. Ale, myslím, nejsou převažující. Nakonec je vidět na kampani „me too”, že u většiny populace je zachována dost značná míra soudnosti. Hodně žen se ohrazuje proti té zúskostňující kampani. Ano, úzkostní lidé vidí nebezpečí v kdečem. Nebezpečí na světě nepochybně existuje. Jak pro ženy, tak muže, ale je ho méně, než se nám v novinách, televizi a v jiných médiích snaží v titulcích prodat.

Lidé v dřívějších dobách se báli mnohem víc ve tmě, mnohem víc se obávali duchů, démonů, viděli nebezpečí pro svou duši v každém nezvyklém rituálu. Lidé, hlavně někteří, se rádi bojí, rádi zdůrazňují nebezpečí a potíže, aby mohli sami ve svých očích stoupnout. Kdysi každý, kdo prošel nějakým místem, kde číhalo nebezpečí ve smyslu úhony ze strany nadpřirozených sil, byl hrdinou.

Vrátím se k tomu souboru. Prošlo jím dost lidí. Někteří se jen mihli, jiní setrvali nějaký čas, pak odešli. Včera, když jsme zkoušeli, někteří zadrhávali, mluvili potichu. Stačilo jen upozornění, nijak jsem moc ten zkušební výkon nerozpitvával. Už je znám a vím, že je samotné představení vybudí natolik, že podají rozhodně lepší výkon než na zkoušce. Už jsou otrlejší, nepanikaří a neklepou se při představení strachy, jak vše dopadne. Jsou trénovaní ve zvládání zátěžové situace.

V pravěku se lidé při samotném pohybu nebezpečnou přírodou soustředili na nebezpečí, rozeznávali skutečné od domnělého. Někteří lidé dnes mají potíže se soustředit, mají potíže rozeznávat, leč mají štěstí v jedné věci. Jak soustředění, tak rozeznávání je naučitelné. Většina lidí dřív nebo později zjistí, že přes veškeré požadavky na bezpečí, se musí umět nebezpečí naučit rozeznávat, vyhnout se mu, případně ho zvládnout.

Ano, jsou lidé, co si samou pečlivostí způsobí potíže pramenící z nadměrné čistoty. Pokusy o naprosté bezpečí zařídí, jak si ukážeme v následující větě, jen větší potíže. Někteří totiž dokonce dojdou tak daleko, že se díky úsilí o jistotu ani nevdají, neožení, neuzavřou manželství, nemají děti, neb mít dítě je nákladné a oni čekají na lepší časy. Jsou tací a je jich dost. Naštěstí jich není většina. Zatím.

Ti, co čekají na opravdovou lásku, lepší časy, vedou ten nejzdravější způsob života včetně stravování, ti bohužel jsou sami sebou odkázáni na sociální sítě a masturbaci ve sterilním prostředí v bytě, kde jinak nikdo není. Tak ať si to užijí. My, ten zbytek, co žijeme, jak umíme, holt tak vznešený život nevedeme. Ale myslím, že si ho užijeme. Jo jo.