Většina malérů se dá napravit

Probudilo mě svítání. Svítání, protože mám dovolenou, nic a nikam dnes nemusím, venku mráz jak V Rusku. Což mi v pohodlí panelákové kobky, jak mému bytu říkali vtipálci na jednom webu, nijak nevadí. Topení zatím funguje.

Ležel jsem a hlavou mi zněl verš klasika: 
Franz Gontier se svou Helou kdyby věděl,
jak slaďounce se v pohodlíčku žije... 
Jo, pohodlíčko, vyhřátá postel, a k tomu jako bych slyšel tátův
hlas. Vylez už z toho pelechu a táhni něco dělat. Tak jsem
na tátův hlas nedal, nevylez jsem hned,ale až se zcela
rozednilo. Vylezl, začal cvičit a přemýšlet o tom, že má nejstarší
dcera mi oznámila, že se bude vdávat, pozvala mne na svatbu, což
je od ní hezké, akorát jsem si říkal, že Dominikovi jsou už čtyři
roky a vlastně Petra s Romanem se po těch letech vracejí k
normálu.

Jo, já vím, že mnoho lidí řekne: ...na lásku papír
nepotřebuji. Jasně, že na lásku papír není nutný. On není
nutný na mnohé jiné věci. Ale přeci jen. Mám-li papír, tak s
papírem je i větší odpovědnost, závazek a slib. Jistě, jsou mnozí,
co mají pocit, že sliby se dodržovat nemusí a slibem
nezarmoutíš. Také patřím mezi ty, co kdysi měli pocit, že slib je
sice slib, ale zas na nedodržení slibů, hlavně těch manželských se
neumírá, rozvod je sice nepříjemná záležitost, ale když si ti lidé
nemají, co říci, mají jít jinam za štěstím.

Už ty chyby, tedy ty mé vlastní, přebolely. Akorát, že jsem nějak
nezměnil mínění a vlastní zkušenost mě dodnes učí. Lepší méně skvělí
rodiče, ale oba, než jen jeden. Nebo nedej dobrý Bože střídavá
péče. Pro tu jsem jen v tom případě, že děti zůstanou na místě a
rodiče se stěhují každý týden, nebo měsíc s ruksakem ze svých bytů k
dětem. Nikoliv obráceně.

Tak mi má nejstarší dcera udělala radost, že se bude vdávat, že
Domík bude manželský a bude mít tátu a mámu, co chtějí na sebe vzít
ten závazek. Snad jim to odhodlání vydrží. Vlastně si uvědomuji, že
i jedni mí další známí se hodlají vzít, když už mají dvě děti. No,
zdá se, že zavál, alespoň částečně, zdravý rozum. O děti se mají
starat rodiče. Nikoliv „velkorysý” sociální stát.

Vždy, když slyším, jak to mají matky samoživitelky těžké, říkám
si. „Proč si to tak těžké dělají? Pokud chlap nechlastá,
nefetuje a neprohrává peníze, všechno ostatní se dá řešit.”
Ale asi jsem zatím naivní. Nakonec, pak pouze potvrzují, že nemyslí
až tak úporně, tedy pokud vůbec některé myslí, protože by jim muselo
dojít, že mít dítě a být sama, to už se šance na lepší život značně
snižují. Vlastně nedbají zcela na hlas evoluce. Nebo Boží
zákony.

Hrdá matka samoživitelka má hrdost a většinou pak už toho všeho
dalšího málo. Ano, teď to vypadá, že jsem proti ženám. Jo, asi jako
když vedu monolog k těm znuděných hochům na ranní komunitě, když jim
vykládám, tedy ne často, jak jejich dosavadní způsob života je pro
ně nevýhodný. Oni přikyvují hlavou, tedy někteří. Někteří mě mají
zcela na háku, podobně jako mnohé ženy, co jsou přesvědčeny, že ony
nikoho s takovými názory, jako mám já, poslouchat nebudou. Ale na to
jsem zvyklý. Sem tam, mne někdo vyslechne a dá na mne.

Takže ženy, co se zbaví chlapa, co jim poskytuje zázemí, protože
ony mají ty vyšší cíle. Ty ženy pak třou většinou bídu z nouzí. Už
nejsou tak hrdé, jako kdysi na začátku a žádají pomoc ostatní
spoluobčany. Ti jsou ze zákona solidární. Dokud na solidaritu v
tomto směru nebyl zákon, byly dámy mnohem opatrnější. No nic. I v
tomhle ohledu se občas ozve z ženské strany rozumný hlas. Jako třeba
dr.Kolářová.

Ale na druhou stranu, je pořád padesát procent těch, co se
nerozvádějí, co mají jasno v tom, že rodina je rodina, což neznamená
potíž, ale rozumné lidské uspořádání, co má svou hodnotu a
výhodu. Bez ohledu, jestli je to evoluční, nebo Boží uspořádání. Mě
vždycky mrazí, když si vzpomenu na ono biblické: 

opustí muž otce a matku a připojí se k ženě a budou jedno tělo
a jedna duše. 
Myslím, že tohle platí, co svět světem stojí a pokud se na to
nedbá, pak nastává malér. Ale většina malérů se nakonec dá
napravit, jak mě věk a zkušenosti poučily. Jo jo.