Velryby,svoboda a moderní literarura

Budu muset udělat anketu, jestli ty blogy nepíši moc dlouhé. Tedy já je píši na standardní délku kolem sto řádků. Při vědomí, že koho nebaví, nemusí je ani dočíst. Ale chápu, že lidé, kteří za dlouhý blog považují víc jak tři řádky, jsou rozmrzelí, že by měli věnovat čtení třeba deset minut.To je taková móda u některých lidí. Prostě jak v deseti vteřinách a ve dvou větách nedostanou obsah díla, nechtějí se tím zabývat. Přemýšlím kam spěchají?.

Kdysi dávno jsem se naučil se klidně zabavit ve frontě, třeba četbou, nebo modlitbou, takovým mým oblíbeným trikem bylo, že jsem si v duchu vybavoval a recitoval poezii, kterou jsem měl rád. Pokud jsem si nepamatoval část, snažil jsem se ji vybavit a byl jsem rád, když jsem si vzpomněl na správné znění a nemusel si ho doma ověřovat. Tedy, nakonec jsem si ho stejně ověřil. Mít dobrou paměť se vyplácí. Dnes jsem měl čas stavil jsem se v DatArtu, potřeboval jsem si koupit toner do tiskárny a z hrůzu jsem zjistil, že prodavač mi nic neprodá, protože jsem si nepamatoval přesný název tiskárny. Jo, tomu se říká smůla. Nikdy jsem se o něj zas tolik nezajímal. Takže jsem se jej pro jistotu naučil dnes zpaměti a zítra tam večer vyrazím opět.

Potřebuji tisknout, tiskárnu mám docela slušnou, už sice tři roky starou, ale nestěžuji si na ni. Inkoustovka, HP Photosmart C5180 All In One. No vidím, že jsem to trefil.Tak je to na ní napsané. Jakmile se něco naučím a pak si ještě naučené napíši, pamatuji si. Jo sklerosa není nic hezkého. A učit se zpaměti, sklerosu alespoň částečně zahání. Sledoval jsem na jednom webu diskusi kolem jednoho blogu, kde se jeden uživatel doptával, zda umí psát. A dal k dispozici asi dvě kapitoly nějakého románu. Na jeho místě bych se nikoho neptal, rovnou bych román uveřejnil a nechal bych čtenáře dumat, cože jsem jim chtěl sdělit. Moc se mi líbili ty „zasvěcené” rady některých.

Člověk by z nich měl pocit, že někteří komentující mají za sebou dílo rozsahu Alexandra Dumase. A kvality Lva Nikolajeviče Tolstého. Sám za sebe jsem si odpustil jakoukoliv radu, případně kritiku. Ze dvou kapitol, nijak nepochopím a neposoudím, zda onen člověk umí psát. Nezaujala mě ona ukázka, ale bude to zřejmě tím, že se beletrii dlouhá léta vyhýbám. Máloco mě zaujme. Už jsem za ty dlouhá předchozí léta beletrii přesycen, moderní literatura, a všechny ty skvělé, jedinečné, uchvacující, obdivuhodné, samorostlé, ojedinělé díla mající další superlativy, obsahující tresť světa nějak mě neberou.

Je možné, že se ještě někdy k beletrii vrátím, ale zatím to nemám v úmyslu a číst něco jen proto, že to ukazuje třeba smutné osudy někoho z Iránu, nebo apokalyptickou vizi moderního světa, mě nezaujme. Nemám chuť se šťourat v rozervaných duších a už vůbec nemám chuť se drásat rozervanci, co bloudí světem bez naděje. Prostě jen proto, že chlastají v putyce na rohu, zmítají jimi rumové deprese, případně mají na skotskou.A už vůbec mě neberou ty feťácký dramata, která ukazují onu bezvýchodnost, co přinutila hlavního hrdinu, hrdinku žít ve feťáckých doupatech.

Zrovna v sobotu jsem viděl jednu takovou hrdinku, jak ji lustrovali u Smíchovského nádraží dva policajti. Byla pěkné postavy, tričko na krásných prsou, jak sem si stačil všimnouti, měla zválené a od bláta, ječela takovým tím feťáckým jekotem a chyběly ji přední zuby. Docela mě těch policajtů bylo líto, že se takovým, nijak přitažlivým stvořením musejí zabývat.Mohla to být docela dost nedávno pěkná holka.

Ale zřejmě ji museli někam odpakovat, protože řvala na celé kolo, slyšel jsem ji už z dálky a ten feťácký jekot si skutečně nespletu. Stáli proti ní a jeden si pro jistotu navlékal rukavice. Zřejmě aby něco nechytl. Jen sem mrknul a šel dál. No a když si představím, že o tomhle si mám ještě číst, stačí co vidím na ulici a v blázinci a romantické představy o nadaných feťácích, co píší světovou literaturu, ty mě naprosto, ale naprosto přešly.

Nepochybuji, že pro mnohé je něco takového jako zjevení, ale taková zjevení vážně nemusím, aspoň ne po práci. Necítím se ani lepší než oni, nemám ani radost, že jsem na tom líp, pouze jen se tím nechci zabývat ani ve formě literatury. Naposledy mám pocit, že jsem četl některé věci od Timothy Learyho. A nějak jsem si na tom nepošmáknul. Zřejmě se neztotožňuji s „psychedelickým guruem” jeho typu. Ani s těmi ostatními. Nijak mě nefascinuje svět feťáckých bytů, drogoví dealeři, feťáci s plně rozpadlou osobností. Tedy v literatuře.

Občas zalistuji v moderní literatuře a mám pocit, že už tak asi třicet let je plně v módě literatura plná zkrachovalých existencí. Zřejmě se vydávají za hrdiny současného světa. Byl bych nerad, kdyby někdo bral tohle jako posměch, nebo nějaké odmítnutí těch co tu literaturu píší. Jistě mají své důvody. Jenže já nějak nemám potřebu se hrabat celý den ve špíně a ještě se skrz literaturu ujišťovat, že svět není nic jiného než páchnoucí žumpa.

Samozřejmě nedělám si o světě a době přehnané iluse, ale zase zjišťuji, že na světě jsou nejen zválené feťácké šlapky a nebo třeba „dokonalé” manekýny. Vidím, že na světě jsou sem tam velmi zajímaví lidé, kteří aby byli zajímaví se nemusí zhulit do němoty a drogami si vypatlat kompletně mozek. Jsou zajímaví třeba tím co umí, co říkají, kam a jak cestují.Nebo co píší, o čem píší a nemusí to být nutně literatura zkrachovalých existencí, dokonce to nemusí být ani špatná literatura.

Měl jsem štěstí, že jsem se naučil vidět, a to od dětství svět v celistvosti. Viděl jsem mnoho zlého a zároveň jsem viděl mnoho hezkého. Pokud mám potřebu se něčím zabývat ve volném čase, tak příjemnými věcmi. Svět poskytuje mnoho krásných věcí, které nevidět, bylo by mi to líto. A může to být kýčovitého charakteru. Nikdy nezapomenu na ten kýč, když jsem v roce 2004 na Nový rok vyrazil po Jižním ostrově Nového Zélandu a najednou jsem měl po pravé ruce Jižní Alpy, po levé široširý Tichý oceán. Oceán kam, kdybych skočil a chtěl ho přeplavat, tak doplavu do Chile. Nic v cestě. Jen moře a nebe. Tam mi bylo líto, že nejsem velryba, která si může krásně plout libovolným směrem. Tedy všude tam, kde je žrádlo a nic ji nekříží cestu. Pokud má kliku a nenarazí na velrybářskou loď.

Jo, tam jsem moc a moc přemýšlel, co je to svoboda, opravdu jsem dumal nad tím, jak se ti krásní tvorové na těch nekonečných prostorách hledají, jak cestují, co asi prožívají. Budu si muset opatřit nějakou literaturu o kytovcích, případně se podívat na nějaké video. Když už jsem tenkrát v Kaikooře ty vorvaně neviděl. Jo jo.