Ve Faustově domě a čert mě neodnesl

Vyrazil jsem včera po polední směr k Faustovu domu, na Karláku. V akademickém klubu jsem měl přednášet pro studenty adiktologie na téma závislosti a spoluzávislosti. Takže jsem v klobouku a bos naskočil do rychlé tramvaje. 

Dorazil na Karlák, vstoupil do Faustova domu , slušně pozdravil, přivítal mě František Trantina, tímto tajemník studentské adiktologické asociace na 1 lékařské fakultě.

Cestou tam, jsem přemýšlel, o čem že vlastně budu mluvit. Zadání bylo dost široké, závislost a spoluzávislost je poměrně velké téma, které aby se celé obsáhlo, klidně vystačí nikoliv na jednu přednášku, ale třeba na celý semestr. S Františkem jsme bleskurychle dohodli, co a jak, co by chtěli a o o co by měli zájem. Místnost se zvolna zaplnila krásnými posluchačkami, včetně několika mladíků. Ti byli ve výrazné menšině.

Překonat vrozenou plachost v takovém případě je pro mne poměrně snadné. Opřel jsem se o piáno za mnou stojící, požádal auditorium v duchu westernu, aby nestříleli na pianistu, neb dělá co může a dal se do práce.

Byli pozorní, uměli se ptát, spolupracovali. Součást přednášky byla i ukázka terapeutické práce se spoluzávislými příslušníky. Ukázky byly dvě. První modelová situace, (situace si volily odvážlivkyně, co vstoupily na pódium,) se týkala manželky mající malé dítě, jejíž muž pije a v opilosti vozí dítě autem.

Celkem lehko jsem přešel přes argumenty „mám ho ráda, nikoho nemám o koho bych se opřela.” V momentě, kdy došla k bodu, bezpečnost dítěte, nebo láska k manželovi, došla i k nalezení řešení situace. Ono řešení se nazývá: „Korektivní zkušenost pro manžela.” Má nabídka zněla v rámci uzavřeného kontraktu. „Vzdalte se, do doby než vám nabídne pro vás přijatelné řešení.” V tu chvíli kdy došla k závěru, že dítě na prvním místě, bylo jasno.

Počáteční kontrakt zněl na udržení manželství, tedy nikoliv rozvod, ale vzdálení se do bezpečí, kde si může partnerka ujasnit své potřeby a v klidu se rozumně rozhodnout, nakolik je odpovědná za život svého muže a jakou nese odpovědnost za své dítě.

Druhá byla zcela autentická, dívka přednesla problém s fetujícím bratrem. Obdivoval jsem její odvahu a otevřenost s níž dorazila na pódium. Nakonec došla k závěru, že pokud bratr s tím sám nechce nic dělat, ona ho může mít ráda, sdělovat mu své pocity a čekat do doby, než ho okolnosti přitlačí k řešení své situace. Dál jsme nešli, protože oba případy byl každý tak na hodinu, nikoliv na několikaminutovou ukázku.

Vždy v reálném životě uzavírám kontrakt s klienty v takových případech. Kontrakt se může v průběhu terapie, nebo konzultace změnit, ale je z mého hlediska dobré si ujasnit, o čem že bude řeč a kam chce klient směřovat.

Odcházel jsem z přednášky dobře naladěný. Víc jak hodina a půl utekla ani nevím jak, zdálo se mi, že jsem nenudil, bavil jsem se, posluchači se zřejmě bavili také, i když jsme mluvili o vážných věcech.

Nelitoval jsem, že jsem přijal nabídku. Jen jsem si uvědomil, že i přes určité pokusy informovat veřejnost o problému spoluzávislosti, se většinou zájem odborné obce ubírá směrem jen k závislým. Což si myslím, že je škoda. Problém závislosti, práce se závislými obsahuje spoustu možností, jak přispět k problému celé situace.

Třeba i takovými ukázkami. Pochopitelně musí se hledat bezpečná hranice. Na každém takovém setkání se objeví někdo s takovou mírou upřímnosti, která většinou zobrazuje i míru emoční zátěže dotyčného jedince. Ale pak už je každém přednášejícím, jak se s tou situací vyrovná.

Nenechal jsem dojít tu dívku až do nějakého traumatického vyjádření. Spíš jsem ji jen sdělil, co může a nemůže, co je její job a co ne. Což pro tu chvíli stačilo, mohl jsem navázat poté upozornění na různé hry a manipulace, které se v takovém případě hrají a v čem ty manipulace spočívají.

A pak zazvonil zvonec a byl přednášce konec. Šel jsem na Palmovku na skupinu. Měl jsem včera dvě. Ještě jsem večer dostal informaci od Jardy Vacka, psychologa, který na adiktologii učí, že tam byl také, schovaný a že se i jemu přednáška zamlouvala, včetně ukázek. Šel jsem spát spokojený.