...v hodině smrti naší...

Napsala mi má láska, SMS, která mě svým způsobem zarazila. Ale i udělala radost. Ptal jsem si ji, jestli se ji líbí poslední kapitoly o Jolaně. Druhého dílu „Paradox abstinence-Jolana.” Druhý díl umisťuji zatím k sobě na web Dostal jsem tuhle odpověď: Ne!! Vadí mi jak na mě působí přitažlivě... Přijdu si jak náctiletá fanynka při koncertě. Vzhledem k tomu, že se jeden můj klient, velmi slušný novinář vyjádřil k „Týpkovi” Neboli „Paradox abstinence/Týpek.” co jsem vydal nedávno, že jsem propásl napsat skvělý mnohovrstevnatý román a zbyl mi jen syžet na román. Díky té kritice mě pobavila její odpověď. Nedalo mi, abych ji neodpověděl. Aha, no asi propásnu příležitost jak napsat mnohovrstevnatý román, a napíši, co se bude líbit ženským. To mi intoši neodpustí. :-)

Samozřejmě, že se nebudu tvářit, že mi ono vyjádření, toho klienta nevadí. Vadí. Prý jsem tam mnoho těch potíží nepopsal, vlastně ten člověk žijící v abstinenci skoro žádné potíže neměl. Smrt rodičů, dva rozvody, recidiva, hrozící vyhazov z práce, ztráta přátel atd. To mu zas až tak hrozné nepřišlo. Tedy do chvíle, než jsem s ním začal probírat jeho potíže. Zřejmě by se divil, kdybych mu dal najevo, že jeho potíže mi zas až tak hrozné nepřijdou. Rozhodně jich ale má momentálně méně, než románová postava a prožívá je i tak dost úporně.

Řekl jsem mu, že tedy toho z té knihy moc nepochopil. On mi oponoval, že musím psát tak, aby čtenář chápal. Jistě, většina čtenářů chápe, někdy ne všechno, ale nějak si nekladu za cíle, jak jsem občas slýchal v televizi, když jsem psal scénáře, že divák, čtenář musí vždy vědět o co jde. Jsou i tací, co nepochopí a nepochopí, a nejedná se jen o to, že nejsou inteligentní.Někdy jsou a přesto.. Prý zabývám se záležitostmi, které vědět nemusí. Třeba tím, že Pavla, před prvním spaním u Jindřicha, přestlala. Prý takové věci nemusí vědět. Pro mne bylo důležité tohle napsat, protože žena, která přestele postel, uklidí kde zrovna je, dává tím najevo, že ji záleží na tom, aby se tam cítila dobře.

Dává sobě i druhému v případě Pavly Jindřichovi, že chce aby jim spolu v té posteli hned napoprvé u něj, bylo dobře. Píši-li o ženách, je dobré aby čtenář věděl jak se ženy chovají, jaké mají priority a jak například vnímají své postavení v bytě svého partnera. Třeba tím, že ji nechá aby přestlala. Tím dá své lásce najevo, že respektuje její potřebu se tam cítit jako doma. Přesně tahle věta mi tam přišla důležitá.

Tak nějak mi tohle, a jiné popsané chování přijde důležité, pozorovat, díky tomu i vědět, jak se ženy obvykle v takových situacích chovají. Že se neroztahují, jen si hledají své místo. Dokázat vyvodit z takového chování určitý závěr aby ten závěr byl co nejpřesnější a nejméně pro vztah rizikový. Nakoc, chci aby čtenář v takovémhle románu věděl, že vím o čem píši.

Má pravdu můj klient, jak mi říkal, že mohl být ten román klidně o sto stránek delší. Má pravdu, že bych mohl víc a dopodrobna psát o terapii, víc napsat o těch nepříjemných stavech, než je spíš jen naznačit, víc dopodrobna rozepsat. Jenže, možná se mýlím, ale pak bych vzal čtenáři možnost si nechat prostor pro fantazii. Přes všechny výhrady onoho klienta, vím jedno. Prostor pro fantazii, jsem tam nechal záměrně. Dokonce mi říkají mnozí moji závislí, abstinující klienti, že se jim při čtení vynořili scény ze života, scény na které dávno zapomněli. Prožili děje, co mysleli, že už mají za sebou. Což mi přijde jako hodně důležité, že se jim ty pocity vracejí.

Takže když má láska pokračovala v další SMS: Neuráží tě to? Jindřich mě provokuje a dráždí a Jolana štve a dojímá.Inu, když tak na tu odpověď myslím, říkám si. „Kriste Pane, proč by mě to mělo urážet? Pokud někoho dojímá a štve postava v románu, který jsem napsal, pak jsem mu sáhl na něco, co je důležité pro něj, vidí na té postavě něco, co je jeho.” Kolik jsem četl knih, kde mě postavy nijak nedráždily, ničím. Nijak mě nedělaly radost. Ničím. Přečetl jsem je a zapomněl na ně. Tady někoho dráždí, někomu připomínají jeho minulost, objevují se jim chvíle, na které by rádi zapomněli, nebo se jim vytratily. Vlastně i v literatuře jsem „Vyvolávač emocí.” Jako v terapii, občas i v životě.

Asi nedostanu žádnou cenu za své psaní, jako dostal můj klient, asi by se tam našlo mnoho toho, co by šlo vylepšit, rozhodně jsem si mohl pohrát více s postavami, víc je prokreslit, víc jim dát hloubku, víc vrstev, víc snovosti. Tohle všechno on by zřejmě dokázal lépe. Myslím to bez ironie. Jenže tak by ten příběh napsal on. Já jsem chtěl a také jsem jen napsal příběh, který naznačuje problémy, ukazuje člověka, který má problémy,Problémy podobné mým abstinujícím klientům, které mnohým lidem, dokud je neprožijí, zas tak velké nepřijdou. Podobně jako nepřišlo mému klientovi, že by Jindřich měl až tak velké problémy v té abstinenci.

Jenže. Dokud nám nehrozí vyhazov z práce, pak nevíme, co je být vyhozen, dokud nám neumřou rodiče, což je přirozené, nevíme, co je být sirotek. V posledních dvou týdnech se tohle přihodilo čtyřem mě blízkým lidem. Ve skupinách, které vedu. Naposled dnes ráno. Tři z nich mi volali jako prvnímu. Vážím si toho. A byli to lidé, kteří roky jsou podle všech pravidel slušní lidé, abstinující lidé, pomáhající druhým, tak dobře žijí a stejně je neminul ani smutek, ani bolest. I to je život. Tři z těch klientů dokonce měli, to štěstí, tak oni sami o tom v tom smutku mluvili, že byli v okamžiku smrti při svých rodičích. Umírali ti rodiče s tím, že nejsou v okamžiku smrti sami.