Uzený, nejlepší je studený

Konečně jsem dostal pořádný dárek k svátku. Kus domácího uzeného. Žádné intelektuální nabídky, jako jsou reprodukce, nebo knihy. Takové věc si kupuji sám, protože dárky tohoto druhu kupují lidé, kteří přesně vědí, co se líbí jim.

Ale uzený, voňavý, na šňůrce zavěšený, to je znalost toho, co chlapovi občas chutná, udělá radost. Takže takový dárek stojí za blog. Vlastně dostal jsem ho dnes omylem, neb jsem sladce spal, probudil se, byl jsem z ničeho nic sám. Prádlo v pračce, pravda, mělo tu „chybičku,” že jsem ho musel pověsit.

Přežil jsem tuhle „křivdu.” Když někdo vypere, má taky prádlo pověsit. Nic, sedl jsem k počítači, snědl kousek z koláče, co jsem ráno dostal ke včerejšímu svátku. Samé praktické jedlé dárky. Ano, vím, malý duchovní rozměr.  Ale mě praktické dárky, hlavně ty jedlé, dělají celoživotní radost.

Najedl se, chvilku psal pokračování románu. Napsal jsem asi tři stránky v Libreofficu, ve Wordu nepíši, vlastně ani v tom Libreofficu, protože do toho jen kopíruji, co napíši v jiném editoru. Najednou psaní šlo samo. Někdy sedím, vyplodím řádek, zavřu editor a raduji se, že se psaním neživím, zřejmě bych umřel hlady.

Ale zapomněl jsem vlastně říct, že jsem ten dárek dnes dostal omylem, protože jsem ho měl dostat včera, jenže obdarovávající, tedy má láska, uzené zapomněla v lednici. Odpustil jsem jí.  Odpustil jsem jí i když mi odnesla nabíječku na mobil. Takže díky zapomenuté nabíječce jsem dostal uzený, pes se mi roztahuje na koberci.  Ale i když je to velký pes, o uzený se nedělím. Jo jo.

...nebe je modrý jak mý džíny, slunce se kutálí nad planiny...