U koryta dělník stál

Občas si hraji. Vymýšlím a dělám zcela zbytečné věci, ze kterých není jiný užitek, než že se odpoutám od těžkostí života. Což mi na druhou stranu přijde hodně. Instaluji Solaris, nebo píši blogy. Ani na jednom nezbohatnu.

Kdybych tolik energie investoval do vydělávání peněz, asi už bych byl v balíku. Nikdy jsem nebyl dost chytrý a dost pilný, abych se do toho balíku dostal. A nikdy jsem z toho nebyl smutný. Kam se se chtěl dostat, tam jsem se dostal, co jsem potřeboval, to jsem měl. Vydělal jsem si na to. A v poslední době mi dokonce i zaplatí sem tam nějaké vydavatelství za článek.

Nakonec, na stará kolena se zabývat jen vyděláváním peněz mi přijde dost zbytečné. Jsou i jiné radosti, než přehazovat vidlemi pětitisícovky. Házet a ještě se bát, že se mi zlomí násada a než ji opravím, tak mi tu hromadu někdo čorne, nebo přijde nějaký neo-bolševik znárodní a zbudou mi jen oči pro pláč. To by se jim hodilo. Já se budu dřít a oni budou mlaskat až se jim budou dělat boule za ušima. Nic, ať si nakradou jinde.

Všímám si jak se rojí pitomci. Ti snad mají někde poblíž centra Prahy hnízdo. A nejen centra. Nemám ve zvyku se zabývat politiky, většinou za tu námahu nestojí, ale v poslední době se zdá, že dělají vše proto abych si jich všiml. Jedna pitomější myšlenka než druhá. Co slovo, to stupidita. Přemýšlím, za co jim dali ty vysokoškolské tituly a kdo je opravdu volil. To musel být tedy výkvět lidstva. Ještě že mohu uléhat se spokojeným pocitem, že v tomhle fakt nejedu.

Na druhou stranu, jak říkával můj nebožtík tatík. „Doufám ty blbče, že se najde ještě někdo blbější, než si ty.” Můj tatík měl občas zvláštní způsob ocenění. Ale mohu ho ujistit, pokud mne na nebi, kde do sebe zcela určitě lije rum, aby nedostal závrať, když se kouká dolu na zem a poslouchá, že měl pravdu. Stále jsou na světě omezenější jedinci než já.  Bohužel i na vedoucích funkcích.

Ani netuší, že i přes ty funkce, velký auta a sebedůvěry plus konta, za naše, si koledují o věčnou historickou ostudu. Ještě za pět set let si lidé budou říkat o některých, že skutečně rozumu nepobrali. Jedny volby skončily, druhý mají na krku a chovají se jako kdyby měli ty funkce na doživotí. Jo, kdyby je chtěli mít na doživotí, museli by se jinak starat, aby o ně nepřišli, ale takhle laxně zacházet s koryty, ke kterým se tak pracně protlačili, to mi rozum nebere. Takhle vám milánkové bronzovou pamětní desku na zeď rodnýho domku nepřišroubují. Nene!

Stejní, jak někteří moji klienti na začátku léčení. Jenže, ti aspoň vědí z čeho to mají. Na nějaký čas, než se jim díky abstinenci neurony obnoví, mají palici vyfetovanou a vylito. To není až tak na věky. Tedy většinou. Některým to už zůstane, i to je nutné říci. Jenže časem se tohle zlepší a mohou s tím klidně pokračovat, bez nějakých extra následků v té životní krasojízdě. Pracují, zakládají firmy, platí daně, pořizují si děti. Jsou, když už ne přínosem pro společnost, tak aspoň nežijí za cizí. Na rozdíl od těch „dělníků.”

Dělníky jsme nazývali papaláše v mém mládí, všechny ty funkcionáře, co ničemu nerozuměli, o všem chtěli rozhodovat a taky rozhodovali a stačili se dělit s námi o výsledky naší práce. Zdá se, že se ta lumpen-proletářská verbež opět houfuje. Slušní pracující, ať hlavou, nebo rukama by si měli dát pozor. Nebo spláčeme všichni společně nad výdělkem. Ti korytáři, než se nadějeme, sežerou na co přijdou.

Nezávidím lidem majetek. Nakonec, kdyby se mnou lenost necloumala, mohl jsem ho mít taky. Pracovat ano, ale na druhou stranu, přeci jen mě víc braly ty radosti, jako toulání,ženy, zpěv a rokenrol, než práce od nevidím, do nevidím. Občas jsem tak pracoval musel, ale mám-li být upřimný, vždy jsem si uměl vybrat náhradní volno. Lepší se utancovat, uzpívat a umilovat k smrti, než v domově důchodců vzpřímen o berli, se před babičkami chlubit pracovními úspěchy.

Majetek nezávidím, (závist je smrtelný hřích, stejně jako lenost a obžerství), ale „dělníky” tohoto druhu, fakt nemám rád. „Hoden jest dělník mzdy své!” Říká Kristus, ale nikde se v Písmu Svatém nemluví o tom, že k té mzdě za práci, která jim bezpochyby náleží, patří stále doplňované koryto. Žerou ti „dělníci,” mlaskají a ještě u toho chrochtají. Za naše. A jsou tací mezi námi, že je ještě volí. Aby si mohli skutečně v našich službách patřičně nahrabat. A my je místo za služebníky, kterými ve skutečnosti jsou, (opět jen někteří z nás), považujeme za pány našich životů. Jo jo.

•