...tvůj úsměv je mé bázně štít...

Rád si čtu blogy a komentáře lidí, kteří se zabývají svými věcmi. Mají své zájmy, budují si svoje firmy, malují, píší, hrají divadlo atd.

Tihle lidé si pěstují svojí osobní svobodu. Z mého hlediska. Nečekají až jim někdo něco dá, něco nabídne, ale ptají se sami sebe, co od nich jejich život chce. Už za totáče jsem si všiml, že nejvíc proti režimu byli tvůrčí pracovníci. Mnozí kupodivu byli levicově zaměření, ale nesnášeli ten omezující totalismus, který bolševik v rámci ateistického marxisticko-leninského náboženství produkoval.

Vlastně jsem si všiml, že pokud se zabývám svou vlastní tvorbou, zabývám se především svou vlastní svobodou. Píší blogy, píši knihy, píši divadelní hry a jestli mne něco na tom především těší, že si tohle mohu dělat jak chci já. Je jen na mě, co se svými nápady udělám a jestli je dokáži „prodat” těm druhým, těm, které chci oslovit.

Už dávno jsem zjistil, že pokud se budu ptát lidí, zda je dobré něco udělat, či ne, vždy dostanu odpovědi, které nechci slyšet. Ti druzí mi začnou vysvětlovat a popisovat všechny obtíže, které mne čekají. Ano, mé představy o ochotnickém divadle byly zcela odlišné od reality.

Ale protože jsem se nikoho neptal, jestli mám, nebo nemám, ale zrealizoval jsem ono divadlo, vím dnes, co všechno mne čeká, pokud napíši novou hru, nabídnu jim lidem, o kterých si myslím, že jsou schopni ji zahrát. Jsou schopni se naučit text, přemýšlet o napsaném dřív než vynesou soud. Tohle je moje svoboda. Když mohu a chci, tak potom musím! Neptat se na obtíže, ale hledat způsob jak projít. Projít s co nejmenší námahou, a s co nejlepším výsledkem.

Zkoušeli jsme včera poprvé novou hru. Nevím, jestli je to hra, spíše se jedná o volně na sebe navazující texty, monology a jeden dialog. O vztazích. Poslouchal jsem otočen zády k čtoucím hercům texty jednotlivých postav a uvědomil jsem si, že pokud něco od nich budu chtít, tak aby se stali těmi postavami, postavami které vypravují část toho věčně nekonečného příběhu, kterému se říká láska.

Láska a nenávist, scházení se a rozcházení. Ptala se mě má láska, proč se lidé rozcházejí, když se přeci milují. Většinou to nedělám, ale zeptal jsem se ji, proč ona se rozešla se svým mužem, nebo muži, které třeba milovala. Zamyslela se. A pak neřekla nic. Ano lidé se milují, milovat se někdy přestanou. Prostě přestanou. Ten, co už není milovaný, nese tu situaci těžce. Jako křivdu.

Nelze nikomu lásku nařídit, žádným předpisem stanovit. Je krásné, když vydrží dlouho. Ale většinou nevydrží. Pak už je jen povinnost. Vůči dětem, vůči tomu druhému. Povinnosti plní ti, co chápou jejich smysl. Ty texty jsou právě o té lásce, povinnosti, útěku i návratu. O lásce, která není zárukou věčnosti, ale o takové, co jednou třeba skončí a nikdo vlastně neví proč. Ale myslím, že i bez té konečné lásky byl život chudý. Můj aspoň určitě.

Ani jedna láska mi zatím nevydržela navždy. Přesto nelituji ani u jedné, že jsem ji prožil. I když byl konec hořký. Mám rád westerny, v těch střelec buď odjíždí do západu slunce, nebo se objímá s milovanou, která mu byla oporou a jak se zpívá v překladu té slavné písně ze slavného filmu „V pravé poledne.” ...buď pořád se mnou lásko sladká, tvůj úsměv je mé bázně štít, až prach se zvedne po šarvátkách, až jednou zmizí, co je mi cizí, jen pro tvůj úsměv, chtěl bych žít... Tak bohužel život není western a ne vždy právo a spravedlnost v něm zvítězí a verná láska dojde dobrého konce. Ale všechny ty lásky stály za to. Jo jo.