Trochu smutku, hodně radosti

Byla to hezká sobota. Hezká a trochu smutná. Setkal jsem se zase po dvou letech s většinou těch, s nimiž jsem strávil šest let psychoterapeutického výcviku. Jedna už nepřijde nikdy. Devadesáti čtyřletý Jirka Machek také už těžko. To byl ten smutek. Radost byla vidět všechny ty ostatní,, co dorazili. Zestárli jsme, i našim benjamínkům Jitce, Janě a Jakubovi je přes čtyřicet. Tahle výcviková skupina byla zvláštní právě v tom, že tam byl takový věkový rozptyl. Všechny generace. Když jsme se sešli poprvé, po dvou letech po ukončení výcviku, ještě jsem byli relativně mladí. Až na Jirku Machka, tomu bylo už skoro osmdesát. Někteří krátce po padesátce, já na kraji padesátky, ti ostatní třicet, ještě ne přes čtyřicet. Dnes už je všechno jinak. Přes sedmdesát, šedesát, padesát.

Bylo tohle setkání zcela jiné, odlišné od těch předchozích. Minule jsme se viděli po dlouhých čtrnácti letech, teď po dvou, a vlastně díky tmu, že už nepřišel Jirka Machek, už mu to věk a zdraví nedovolí, tak jsem cítil, že tím něco odchází. Jirka byl vždycky taková instance moudrosti ve skupině. Ani já jsem si vůči němu nedovolil nic extra. Že nepřišel vedoucí výcviku Jirka Růžička, tomu jsem rozuměl. On to i napsal, podobně asi co bych napsal já, kdybych měl jít na nějaké setkání svých pacientů. Mám toho hodně, práce neubývá, chci si odpočinout. Také toho mám hodně a jsem rád, že jsem v pátek měl dovolenou, kterou jsem proflákal ku zdraví a šel odpoledne za jsem za vnuky.

Takže jsme jedli, kafe pili. Zlata přinesla každému lázeňské oplatky a lahvičku Becherovky. Divila se, že ji nechci. Už zapomněla. Ostatní se smáli, protože byla pořád stejná i po těch šestnácti letech, co jsem ji neviděl. Vlídná, laskavá a moje závislost ji udivovala stejně jako před mnoha lety. Znovu jsem ji musel říct „Zlato, ne, opravdu ne. Jsi hodná, ale dej to třeba Ondřejovi. Ten s ní mít potíže nebude.” Povídala, povídala, jako kdysi. Přijela vlakem z Tachova, jen aby nás těch pár hodin viděla.

U Jany jsem zjistil, že místo dráhy internisty, se dala na dráhu psychiatrie. Konec konců proč ne? Alespoň ty z okolí Mariánských lázní a Karlových Varů mám kam odkázat odcházející pacienty. Znám ji, vím jaká je, co umí, takže budu klidnější. Irena dělá k mému údivu, co opustila místo ředitelky divadla psycholožku u lidí v LDN, dementních a s Alzheimerem. Bylo zajímavé poslouchat ty zkušenosti.

Docela ji věřím, že se v tom našla a má pocit smysluplnosti. Bez toho se ta práce nedá dělat. Jako vždycky, když narazím na někoho, kdo dělá v této kategorii podpůrnou psychoterapii, tak z údivem zjišťuji, že ona demence neznamená, že ti lidé nic neví, nic si nepamatují, ničemu nerozumí. Bylo zajímavé poslouchat.

Zdena vyrazila do Peru, ukazovala fotky z Amazonie, setkala se s místními šamany, bylo poutavé její vyprávění. Mohl bych takhle pokračovat. Také jsem něco dal do placu. Pak někteří museli jít, zůstalo nás sedm a povídali jsme ještě dlouho do večera. Jitka poskytla byt, má láska se divila, že se scházíme po bytech, ale zatím jsme se nikde jinde nesešli, než u někoho. Jsme spíš rodina, než spolužáci. Alespoň tak jsme tu výcvikovou komunitu vždy cítili.

I když na rozdíl od SUR, Růžička nikdy ten výcvik rodinným způsobem nestrukturoval, tak ty vazby, co tam vznikly, díky vášním, co tam plály, podobně jako planou v každé dobré rodině. Milovali jsme se, nenáviděli, neb nenávist je druhá strana hluboké lásky, hádali, usmiřovali, učili se jeden druhému a hlavně sobě rozumět. Jako v každé dobré terapii, nebo výcviku. Myslíme na sebe, jako na sebe myslí členové rodiny, co jsou od sebe daleko, onen padesátiletý rozdíl dnes mezi nejmladším a nejstarším, tehdy, stejně jako dnes cítíme spíš jako výhodu, než problém. Lidé všech generací, co uměli překročit ten mezigenerační rozdíl.

Tehdy před tři a dvaceti lety jsme se viděli poprvé na Ondřejově, kam jsme přišli na kurs komunikace, který nám Jirka Růžička v rámci PPF, nabídl. Byl dlouhý týden. Po týdnu nám nabídl, že z nás udělá výcvik. Jeho první výcviková komunita v rámci daseinsanalýzy. On sám říká, že jsme byli jeho přelomová komunita, kdy se úplně odklonil od psychoanalýzy a začal se věnovat daseinsanalýze.

Měli jsme štěstí. Byli jsme první. Dodnes si téhle skutečnosti vážím. Na minulém a předminulém srazu s námi byl. Včera poprvé ne. Ale i bez něj to bylo hezké setkání. S nim by bylo hezké jinak. Ne víc, ale jinak. Takhle jsme si vlastně poprvé zkusili, jaké to bude, když budeme v té komunitě sami.

•