Trenky a bůček

Vyrazil jsem si včera odpoledne koupit trenky. Ne, že bych nevydržel do pondělí, nebo úterý, ale měl jsem chuť se projít a trenky byl docela dobrý důvod zajít na Smíchov do Tesca. Chodím tam rád nakupovat, jak knížky, tak džíny, občas si dám něco nahoře v těch bufetech. Na Barrandově se také myslím dají koupit trenky v takovém hokynářství, kde mají skoro všechno pro domácnost, ale zase je to blízko a neprojdu se. A v sobotu bych tam musel dopoledne, což technicky nebylo možné, neb jsem se probudil o půl jedenácté, v jedenáct přišel klient. Letos první a v poledne zavírají.

Trenky jsem koupil raz dva, podíval jsem se doma na číslo, zjistil jestli jsou bavlněné a bylo. Když už jsem tam byl, koupil jsem i bůček. Abych hubnul. Jak stále ještě věřím, že nějak rapidně zhubnu. Fakt je, že moc nehubnu, ale také je fakt, že upéct maso v remosce a pak ho rozkrájené na prkýnku na krájení z toho prkýnka pojídat mi přijde docela příjemná záležitost. Záměrně jsem vynechal „jako” protože jíst z prkénka maso mi je víc než příjemné.

Asi to bude buranský zvyk, jenže jak jsem doma sám, mám takové selské zvyky. Krájím maso, nohy mám na stole, nůž namáčím do sklenice s hořčicí, nevím jestli mlaskám, ale myslím, že ne, mlaskání mě odnaučili. Vlastně podle některých ideologů, pojídáním bůčku vedu antislamistickou kampaň. Tedy to mě napadlo až při psaní, při jídle ne. Tam jde fakt jen o ten bůček. Nápad koupit si remosku byl skutečně dobrý. Peču v ní maso, ryby, zkoušel jsem dělat v ní i volská oka. Jde to, ale v pánvi je to pohodlnější.

Když jím z prkýnka, tak u jídla nečtu, mám dost masné ruce. Pečené pstruhy také jím rukama, také u nich nečtu. Ani se nedívám na žádný film. Soustředím se na tu dobrotu. Tedy, když mám návštěvu, dám návštěvě jídlo na talíř, sobě také na talíř, abych vypadal jako gramotný a kulturní. Dokonce mi vyhovuje, když přijde má láska, (v poslední době chodí limitovaně, honí ji umělecké termíny) tak si jídlo dáme na prostírání, většinou máme i něco bohatšího, než jen samotné maso, tvaroh s lněným olejem, nebo banán, jablko, či kedlubnu. Nebo rajčata. případně ořechy. Jsem líný z toho všeho dělat salát, pravěký člověk taky jedl, jak to příroda dala, hrnec, nebo pánev asi neměl. Takže mám výmluvu.

Ještě se vrátím k těm trenkám. Sledoval jsem po očku dámu, když vybírala kalhotky. Jo to bylo decentní chování. Přišla, dost dlouho prohlížela, oči mhouřila, pak si vzala mezi dva prsty sadu, prohlédla, odložila. Takhle projela toho víc a nic nekoupila. Inu, asi vybíravá. Jo, schvaluji jí tohle chování. Dámy by měly být vybíravé, nevzít hned všechno. Chudinky za totáče měly těžký život. Moc z čeho nebylo vybírat. Sem tam jsem nějaké své favoritce přivezl sadu kalhotek. Vždy jsem se prý trefil do vkusu. Já trenky moc nevybírám. Hlavně aby byly pohodlné, neškrábaly a dobře se praly.

Musím říci, že o dámských kalhotkách jsem za totáče měl docela přehled. Byl jsem mladý a občas jsem nějaké na chvíli zahlédl. To když nastal „boj” o kalhotky. Většinou netrval dlouho, ale skoro vždy byl. Děvčata dávala najevo své zdráhání a svým zdráháním i svoji cenu. Myslím, že to tak má být. Každý máme svou cenu a někteří muži jsou vybíraví právě v tom, že ten boj o ty kalhotky svedou. Neurazí se, počkají. Když to nevýjde hned napoprvé, tak to zkusí i po druhé. Třeba za týden, měsíc. Když ani potom ne, pak zřejmě je čas se obrátit jinam. Ale časové období je různé.

Muž, který odmítavou dámu uráží, je z mého hlediska blb. Blb, co nechápe, že dáma sundáním kalhotek riskuje daleko víc než on, a že si asi vybírá. Pokud si je nechce nechat sundat od každého, zřejmě má svou představu. Nebo své důvody, proč ne dnes, ale až třeba zítra, za týden, nebo nikdy. Jsou tací muži , co nikdy nepochopí, že odmítání ženy není většinou z důvodu kvality muže, ale třeba jen proto, že má jiného, nebo není na muže, nebo nemá chuť na sex. Jasně nadržený borec, co mu hormony zaplavují mozek a on se neumí vyrovnat s tou situací asi v tu chvíli vidí, nebo spíše ty důvody nevidí stejně jako ona dáma. Pak upadne do agresivity, nebo do pocitu méněcennosti.

Což je malér. Někdy jen pro muže, někdy pro oba. Protože ona nechce teď, ale jindy by třeba chtěla. Možná ještě víc než onen muž. Jo kam sem se to zase od trenek dostal? No nic dokončím myšlenku. Většinou jsem si uměl počkat, většinou jsem se neurazil a většinou se mi ta ochota nebrat to odmítnutí příliš osobně vyplatila. Nakonec, vždycky se nějaká, stejně kvalitní, nebo ještě kvalitnější, než ta odmítající našla. „Kdo hledá, najde.” Tohle říká i Písmo svaté a platí tohle moudro i v oblasti sexu.

Kráčelo se mi do Tesca z Barrandova hezky. Nikde nikdo, klid, auta jezdily málo, tam kudy jsem šel, skoro vůbec. Takže docela hezké odpoledne. Udělal jsem opět dvanáct tisíc kroků, prošel jsem se, snad i pro své zdraví něco udělal. Ten bůček tomu dal korunu. Jo jo.