Teď a tady a celý život přede mnou

Pokouším se žít podle čínského receptu. Což znamená udělat každé ráno tolik dřepů, kolik je člověku let. Ale dělám těch 65 dřepů nadvakrát.

 Třeba se dopracuji k tomu, že je budu dělat najednou a ještě k tomu něco přidám.
Baví mě ta námaha. Sice rozložená do několika fází, protože se nechci
zchvátit, lepší je použít systém malých opakování několika sériích. Nehodlám
se zničit. Hodlám zesílit a zlepšit svou kondici.

Ona je to taková technika kaisen. Malé počty, zaručený úspěch, tím se
odstraňuje psychologická bariéra plynoucí ze strachu ze selhání. Nic nového
autoři knih, jež jsem zmiňoval nedávno a jak jsem se dočetl i na KB5 v
tomhle směru neobjevili. Ale připomněli mi právě zásadu pomalého nácviku.
Tohle už opakuji po několikáté. Považuji ten způsob za velice důležitý. Pár
malých kroků vede k jistotě úspěchu, tím i k ochotě opakování. Na internetu
je takových motivačních článků spousta. Malé kroky nikdy nekončí. Každý den,
se musíme naučit něco nového, něco, co je zdánlivě běžné, nedůležité, ale
zapadá to do té mozaiky, kterou tvoří den.

Život není jedná velká akce, život je nepřetržitý proud událostí a dějů.
Dějů, ve kterých se musíme orientovat, učit se a vlastně se tak postupně
propracovávat ke znalostem a dovednostem, které bychom při prvním pohledu
považovali za nemožné. Podle některých výzkumů, člověk potřebuje deset tisíc
hodin na mistrovské zvládnutí jakékoliv činnosti. Ta činnost se odehrává
většinou v různě velkých úsecích.

Jestliže rozložím cvičení do malých sekvencí, nebudu selhávat, nebudu
přetížený, pouze unavený. Únava je normální. Zdevastovat se není normální.
Manuální práce, ruksak a dlouhé tůry s ním mne naučili jedno:
„Jestliže zítra na tebe nečeká odpočinek, dnes můžeš udělat jen tolik,
nebo ujít jen tolik, aby si zítra mohl v případě potřeby udělat o něco víc,
nebo ujít o něco víc. Musíš mít rezervu. Bez rezervy riskuješ zdraví, život,
chudobu. ” Moji klienti velmi rádi a velmi často žijí podle hesla:
Vše, nebo nic.

Jistě nikoho nepřekvapí, že většinou nemají nic. Ani kondici, ani
rodinu, ani peníze či zaměstnání. Žijí v extrémech. A součástí té změny
života, je změna chování, které učí se od krajních poloh sunout do středu,
který je bezpečný a dává možnost rozvoje. Většinou sice nemá ten jedinec
všechno, ale na druhou stranu mnohem víc, než měl kdy předtím.

Na co mi bude, že udělám jednorázově 50 kliků, když je neudělám dobře a
jen si oddělám třeba ramena? Pocit euforie, který zažívám díky endorfinům po
deseti dobře udělaných je stejný, jako když jich udělám padesát. K deseti se
dají časem další přidat a pokud těch deset člověk udělá třikrát denně, pak
najednou zjistí, že jich časem jen tak mimochodem v případě potřeby, udělá
50 a bez zničení. Jeho mysl i tělo jsou adaptovány na námahu.

Má tedy rezervu, kterou v případě potřeby použije. Nějak nefandím těm
pacientům, co mi při ústavním pobytu vykládají, jak si zaplní diář akcemi,
aby neměli čas a chuť na pití, fetování, nebo hru. Udělají si důkladný plán,
nic nevynechají... a selžou. Tlak na dodržení plánu je obrovský.

Ale pokud se naučí, že jednou týdně dodrží čas terapie, cvičení, pak
mohou zjistit, že některé „terapeutické” aktivity se stávají
potěšením, zábavou, která skýtá potěšení, radost a uvolnění.

Kdysi dávno jsem v rámci vlastní terapie chodil na jógu. Pomalu, podle
nálady jsem si jednotlivé věci zkoušel doma a zjistil jsem, že mi onen
způsob cvičení dělá dobře. Postupně jsem přidával a během roku jsem se
dostal do takové kondice a získal tolik znalostí, že jsem byl požádán abych
učil spolupacienty a lidi, kteří docházeli na jógu v rámci psychiatrie,
která jim umožnila cvičení v prostorách oddělení.

Byl jsem tehdy na začátku schopen, denně deset minut nacvičovat
relaxaci a občas jsem přidal nějakou asánu. Pomalu jsem zvládal obojí, bez
psychického tlaku a bez poškození. Postupný, pomalý úspěch. Tehdy jsem
nevěděl, co znamená termín, technika Kaisen. Dočetl jsem se ale o tomto
postupu,ve všech seriózních příručkách o józe a relaxaci. Slogan zněl:
„ Pomalý nácvik, záruka rychlého úspěchu. Z minut se stávaly postupně
hodiny. Místo zničení, jsem rostl.

Jde tedy o to, mít v danou chvíli úspěch a pocit, že se neničím, ale že
mi terapie, cvičení, učení prospívá a díky tomu se aktivují endorfiny v
organismu, mozek dostává dostatek serotoninu, který ovlivňuje náladu.
Dostatek serotoninu způsobený tímto způsobem, je schopný vyvolat dobrou
náladu, snížit depresi: Osm
přirozených způsobů Pochopitelně, někdy je třeba v přídě deprese
medikace, ale cvičení, které je nesoutěžní, nevyvolává pocit zmaru z
neúspěchu, má i tak, opravdu terapeutické účinky ve všech směrech. I z toho
důvodu jsem vždy nejraději cvičil doma sám. Mohl jsem se věnovat tomu co
dělám a nebyl jsem rušený druhými.

Nesoutěžím, tedy se nepřepínám, nepotřebuji být motivovaný k dosažení
úspěchu, stačí mi smysl toho cvičení, pocity, které vyvolává. Myslím si, že
cvičení jógových technik, nebo kondiční cvičení je pro mnohé lidi lepší o
samotě, než ve velké skupině. Ano na jednu stranu se mohu od druhých něco
naučit, na druhou stranu jsem mnohokrát na svých cvičení jógy, hlavně
zpočátku viděl, jak si lidé ublížili tím, že začali soutěžit s těmi
pokročilejšími.

Osobně jsem to řešil tak, že čas od času jsem se vydal na nějaký kurs a
tam jsem se učil nové věci, diskutoval s lidmi, a potom jsem je zkoušel
zvládnout doma. A také jsem se naučil bránit svým žákům, aby mezi sebou
soutěžili. Vždy trvám na dobrém provedení, nedotahování pozic až do konce
silou, aby se nepoškodili.

Jo, dostal jsem se na své oblíbené téma. Dlouhé pochody, postupné
rozložení sil, nikam nechvátat, protože jak říkal jeden můj známý. „V
tuhle chvíli, je celý život přítomen a přede mnou.” Jo jo.