Tam za tou duhou

Pokud udělám tu „chybu,” že jdu spát z večera, kolem 18-19 hodiny, probudím se před půlnocí a vyspalý.

Vyspalý a klid v noci jen pro sebe. Čtu si, poslouchám muziku, instaluji své obskurní systémy, které běžně lidé na PC nepoužívají. Vždy mne bavilo, doma, na lodi, nebo někde pod širým nebem být vzhůru v noci. Noc má svoje kouzlo. V noci je všechno jinak.

Jídlo má v noci trochu jinou chuť, podobně jako milování. Dokonce i přemýšlení je trochu jiné v tom klidu. Pravda třeba v buši na Novém Zélandu, nebo v lesích Britské Kolumbie, případně na okraji pouště Atacamy, je ten klid trochu jiného druhu. I to ticho. Vlastně je v té noci neustálý tajemný šum. A když jsem spal na břehu oceánu, pak zase byl příboj a někde měl ten příboj zvuk jedoucího vlaku, jinde si jen tak v zátoce ševelil. Spal jsem a bděl jsem na březích několika oceánů.

V noci se dobře přemýšlí o politice, ženských, nebo jen tak. Myšlenky volně plují, nic zvláštního neuvízne, jen se sem tam zastaví mysl na nějaké tématu, aby ho třeba mimovolně rozvíjela, čí z ničeho nic opustila a skočila na zcela jiné dění. Nespím a vlastně nejsem z toho ani unavený, nebo nevyspalý.

V noci jsem vlastně vymyslel všechny velké cesty, rozhodl se k vydání knížek, které jsem napsal a o nichž jsme neměl ani tušení, jestli někoho vůbec zaujmou. Ale napadlo mne tehdy, že pokud je nevydám, pak vlastně neudělám co jsem udělat chtěl. Náhlý popud, vyplývající z toho volného přemýšlení. Stejně tak ty cesty po světě.

Četl jsem v noci, něco mne zaujalo a řekl jsem si: „Co kdybych se tam podíval?” Od chvíle, kdy cestování po světě pro malého českého prosťáčka Božího, darem volnosti obdařeného. Nikdy nebyl problém, sebrat se a jít. Případně si koupit letenku a odletět za moře. Jak zpívá se v muzikálu Divotvorný hrnec: tam, tam,tam za tou duhou, za modrou horou a snad ještě dál… srdce své jsem vzala a do  šátku dala a za modrou horu se vydala… Kdysi to zpívala Eva Pilarová. To ještě když byla mladá, stejně jako jsem byl mladý já.

No a tak jsem se vydal za ty modré hory, abych zjistil, co je za tím kopcem a za to moře a snad ještě dál. Pod vlivem Richarda Halliburtona a jeho nádherných knih, jako byla: „Královská cesta za romantikou, Nádherné dobrodružství, Létající koberec” a další. Malý rozdíl byl v tom, že Halliburton s tím cestováním za moře a ještě dál začal v jedna dvaceti, já ve čtyřiceti. On se bohužel utopil v Tichém oceánu ve svých devětatřiceti letech. Ale jako globetrotter mne fascinoval. Víc než Hanzelka a Zikmund.

To pěší cestování v mládí po Československu, Evropě počítám, s tím jsem začal ještě dříve, v mladším věku, na rozdíl od Halliburtona, ale vyrazit za moře, je vyrazit za moře. Takový trip už má jinou váhu. A liším se od těch globetrotterů, tím, že všechno pěšky. Z letiště a zpět na letiště. Že přitom obejdu British Columbii, nebo Severní a Jižní ostrov Nového Zélandu, nehraje roli. Jím co je, nevybírám si, spím, kde se dá a cesta ubíhá. A noc je noc. A jak se ptá Baghíra Mauglího. „To ty noční pachy bratříčku, to ty pachy, a jak ty to víš?“ Jo jo. 

Wellington Nový Zéland 31.12.2003

Řecko červenec 2001

Canada British Columbia 2008