Tam a zase zpátky

Bylo tomu včera přesně 25 let, co jsem vyrazil pěšky z Děčína směr Gibraltar. Přes Litoměřice, Rakovník, Plzeň, Klatovy a Všerubský průsmyk.

To byla česká část. Německo Regensburg, Ausburg, Swarzwald, už si nepamatuji ty všechny malá městečka a vsi. Kde jsem všude nakupoval, spal, hledal místo ke spaní. Deník jsem si nepsal, internet jsem neměl k dispozici, abych psal jako později blogy ze svých pěších cest.

Německo – francouzské hranice jsem překročil v Mulhause, a pak na Belfort, Besancon, kousek podle Loiry, obešel jsem Lyon a přes Grand Massive na Clermont-Ferrand a mířil k Pyrenejím do Lourdes, neboli česky Lurd.

Francouzsko-španělské hranice jsem překročil v Pyrenejích, prošel jsem ve výšce 1800 tunelem Bielsa a byl ve Španělsku. Pak na Zaragozu, Guadalajaru, Toledo, Ciude- Real, Andujar, Ronda a konečně Gibraltar. Trvala mi ta cesta 86 dní, ušel jsem s různým bloudění a oklikami díky okreskám, které nevedou nejkratším směrem, kolem 3200 km. Čistý čas chůze 80 dní, takže denní průměr čtyřiceti km.

Bylo mi 42 let, a vlastně jsem si dovolil opustit všechno. Nechal jsem na účtě peníze na alimenty, platil jsem v té době na čtyři děti. Spal jsem pod celtou, v autobusových čekárnách, na posedech. Mizerné boty a mizerný ruksak. Nechal jsem se přemluvit jednou firmou, abych ho vyzkoušel.

Byla to chyba a mnohokrát jsem ho spravoval, přišíval jsem popruhy, co se stále trhaly. Boty se mi rozpadly, koupil jsem si v jednom městečku plátěnky. Plátěnky se neroztáhnou. Takže spoustu puchýřů. I z nich. Neměl sem moc peněz, tehdy byla západní Evropa i pro pěšího člověka, co jen kupoval jídlo a spal venku luxus.

Na spaní venku jsem byl zvyklý, pěšky chodit také, už jsem toho měl za sebou docela dost, ale takhle dlouhou cestu, navíc bez znalosti angličtiny, francouzštiny a španělštiny, byla docela drzá záležitost. I na mé poměry.

Zvládl jsem tu cestu, dokázal dojít tam a vrátit se kousek vlakem, jinak stopem. Viděl jsem toho hodně, víc než za cestu autem, či vlakem, potkal spoustu lidí, zažil dost dramatických chvil, nafotil čtyři kinofilmy, a díky fotolabu z nich mám 7 slovy sedm fotografií. Zbytek zničený.

Vrátil jsem se domů a vlastně tou cestou se můj život dost změnil. Našel jsem si práci, tři měsíce jsem nepracoval. Začal jsem dělat terapii. Jako by se něco ve mě obrátilo. Prvně v životě a vlastně naposledy jsem byl bez práce. Za ty měsíce mi spousta věcí z mé terapie, psychoterapeutického výcviku došly.

Nikdy jsem nebyl tak daleko a tak dlouho z domova. V zemích, kde jsem neznal reálie, učil jsem se doslova za pochodu, dokázal se vyhnout všem rizikům, získat podporu obyčejných lidí, i přes neznalost jazyka. tedy mimo Německa. Dojít, kam jsem dojít chtěl, vrátit se a myslím, že jsem využil zkušenosti z té cesty, jak nejlépe jsem mohl.

Díky neznalosti jazyka se zlepšila moje empatie. Empatie je v životě důležitá a velmi výhodná pro práci, kterou dnes dělám. Udělal jsem předtím i potom hodně pěších cest, ale tahle byla asi nejdůležitější pro mne osobně. Z toho důvodu na ni nejradši vzpomínám. Poznal jsem zblízka dva velké národy, které hodně ovlivnily světové a evropské dějiny. Není nad to, projít nějakou zem pěšky, ponořit se do ni a vidět ji zblízka a zevnitř. Jo jo.

¨Sedm kilometrů před Gibraltarem. Byla neděle. Jedna z těch fotografií, co mi zbyly.

Autor Jan Jílek