Tak vidím svět

Ráno dorazil klient, omluvil se, zaplatil a chvátal dál a dál. Vlastně už druhé sezení měl něco naléhavějšího, nutnějšího.

Jo, lidé někdy chvátají, chvátají a vlastně pak zjistí, že sami sebe nepředběhnou. Většině, jak jsem zjistil, dělá dobře, když jsou v poklusu. Mají pocit smysluplné činnosti a nejsou sami před sebou líní. Cítí se takoví lepší.

Já jsem líný rád. Byly doby, kdy jsem chvátal, abych potom čekal. Ale měl jsem přitom pocit, že ono čekání mi dává právo k pokřikování na druhé, co zrovna byli trochu pomalejší. Bohudík jsem zjistil, že být nedokonalý má své nepopiratelné výhody. Nedrásají mě moje chyby. Aspoň ne nijak dlouho.

Jak mi kdysi říkal můj přítel Lutera. „”Je dost namáhavé Jeníčku být pořád ten správný.” Sice jsem měl a jazyku okamžitou odpověď: „Jasně, ale zvládám to.” Jenže za nějaký čas mi došlo, že se strašně nadřu. A zbytečně. Hlavně tím, jak chci být pořád nejlepší. Pak jsem si vzpomněl na jednoho kopáče, který skutečně uměl kopat. S nikým nezávodil. Hlavně ne s tím mladým kolegou, co pořád soutěžil a na konci dne padal na hubu.

Tehdy starší muž, aspoň v mých očích starší, povídal mladému kolegovi. „Ty vole, nadřít se a bejt ztahanej, umí každý blb. Práci musíš umět udělat a nenadřít se.” Považoval jsem jeho poznámku, vlastně dodnes považuji, za veliké moudro. Nevím jestli byl autorem, ale později jsem tohle moudro šířil dál. Většina lidí kopáče nepovažuje z intelektuální výkvět, ani já ne, ale našel jsem mezi nimi pozoruhodně moudrých lidí.

Viděl jsem jak za mých mladých let se naše ulice asi pětkrát v mém dětství překopávala, hluboké výkopy, party dělníků, co se oháněli lopatou a krumpáčem, měli svaly a drzé řeči na ženský. Ty chlapi se strašně nadřeli. I přesto, že většina z nich uměla udělat hodně práce s „minimální”, tedy pro ně minimální námahou.

Obdivoval jsem je. Nějaký čas jsem si práci s lopatou a krumpáčem také osvojil, potřeboval jsem peníze, dělal jsem u dlaždiče. Nebyla tehdy hanbou, si takhle vydělávat peníze. Konečně, svět mých rodičů by světem lidí, kteří si skutečně fyzickou prací vydělávali na chléb svůj vezdejší. Jaký svět rodičů, takový svět dětí. V následujících třiceti letech po ukončení školní docházky byl i můj svět, světem člověka, co si rukama vydělává na živobytí.

Ne sice ve výkopech, ale na lodi, nebo na střechách, případně v zemědělství. Když se různí intelektuálové vyjadřovali o lidech mého druhu, že od lopaty a koštěte, případně lana, háčku na kryt, za obzor a do výšin vesmíru nedohlídnu, jen jsem se uškleboval. Věděli mnohdy houby ti mudrcové, jak skutečně existuje svět. Ale měli mnoho slov k tomu jak ho vyložit. 1

Já svět nevykládal. Spíš obdivoval. Ze střechy, z kormidelny, na chodníku, kde jsem zakleknutý dláždil ulice a obdivoval jsem pana Losa jak bohatý má slovník a kolik nadávek umí nebo při krmení krav, v debatách s dědkem Chrástou, co mě učit telit krávy, a jen málokdy jsme museli volat veterináře, ke mně připlouvali myšlenky, které jsem sice nepiloval v diskusích na filozofických seminářích, ale mohl jsem si je svobodně promýšlet. No napadaly mne občas hrozný hovadiny, ale sem tam perla.

Uvědomil jsem si, že obdivuji ty staré mistry, co putovali zemí, jak kdysi zpíval Petr Novák: ..tuláci co zvolna jdou, dnem i tmou... podobně jako Bodhidharma, protože uměli meditovat při práci, když kopali na klášterních pozemcích motykou, nebo v chůzi, když stoupali do hor, či v kuchyni jako Huei Neng, co neuměl číst a psát a přesto se díky svému rozumění, stal šestým patriarchou zenu. Dělal kuchaře v klášteře. Přesto dosáhl náhlého osvícení a bylo mu předáno roucho a miska patriarchy.

Tihle lidé, podobně jako ti kopáči, si starosti ze světem moc nedělali. Věděli, že lopatu jim nikdo nevezme. A pokud vezme, bude s ní muset dělat. Stejně jako jim nikdo nevezme jejich poznání světa, toho, co je důležité a co důležité není. Jasně, bůček, knedlík, byl pro kopáče, dlaždiče, plavce důležitý. Nikdo nikdy neviděl skutečného kopáče, co by měl nadváhu. Ač denně snědl mísu knedlíků plus kilo bůčku. Stejně tak lodníka na člunu. A když měli břicho, tak k němu železné svaly.

Byl to zajímavý svět. Naučil jsem se v něm že je dost času na smutek a neštěstí. Ty člověk nemusí hledat. Přijdou k němu samy. Těžím z toho světa dodnes, ač jsem z něj dvacet let pryč. Vím co je skutečná dřina a co je jen hra na dřinu. Je mi jasné, že mohu kázat řeči o změně života, ale co musím pro klienta udělat, je že ho přesvědčím, aby si našel práci, a díky práci měl řád. Plus ty maličkosti, jako je mít na nájem a něco k jídlu. Díky své zkušenosti, která mi dodnes velí. „Postarej se o jídlo, teplo a střechu nad hlavou a klidně můžeš meditovat.”

Jasně, meditovat se dá i se žebráckou miskou. Ale to není můj ideál. Můj ideál je zenový mnich, co na poli pracuje aby měl jídlo, kondici, jak jsem onehdy viděl dokument o Šao Linu a nebo sv.Benedikt s jeho: „Ora et labora.” „Modli se a pracuj.” Obojí je důležité. Většinou je při tom čistá hlava, prostá depresí. Tělo sílí. Silné tělo odolává chmurám. Deprese mívají „lepší” lidé. Ti mají čas na trable a pochybnosti. Sice chodí do posilovny, nebo jezdí na kole, v onbou případech se chtějí zničit, což také není můj ideál, já chtěl vždy zesílit, ne se deptat. Pak jsem čas na trable a pochybnosti neměl.

Když jsem byl mladý, tak starý Janda, mistr klempířský mi říkal. „Kluku, ty nic nemáš a směješ se.” A já mu říkal. „Pane Jando a o co máte víc vy a pláčete snad proto?” Pak jsme se smáli. Oba. Později, když jsem přišel mezi ty lepší lidi, myslím, do funkce vedoucího kanceláře KDU-ČSL a o něco později do blázince,jako terapeut, tak mi všichni vyčítali, že všechno je pro mne jednoduché a nemám ten správný (depresivní) pohled na věc.

No jo, byl jsem od mala zvyklý, že aby se člověk nenadřel, musí přemýšlet, jak se dřině vyhnout a přitom práci udělat. Z mého hlediska, tenhle přístup zabraňuje depresím. Pokud jsem přišel na řešení, měl jsem radost. A na řešení jsem přišel skoro vždy. Když ne, zeptal jsem se. Pochopil jsem, že říct blbost je mnohdy začátek změny. Když nic člověk neřekne, nevypadá jako blbec, ale nemá šanci se dozvědět, jak na to. Protože vždy se najde někdo, kdo ví jak na to a rád se pochlubí. Jo jo.

Takovej je svět