Tak trochu o česneku i válce

Smazal jsem blog, kde jsem se pokoušel adorovat editory, které používám na psaní. Dělo se tak pod vlivem sledování své lásky, která provádí korekturu jedné diplomové práce v LibreOffice. 

Jak se lidé nadřou, když nemají ty správné nástroje. 

Vychvaloval jsem v něm výhody unixovým textových editorů, které používám. Leč mi došlo, že nepíši pro lidi, kteří milují Unix,  Linux, a netuší, že ten kdo nezná, Linux, nebo Unix, podobně jako ten, co  nemiluje česnek, ten neví, o co přichází. Pak jsem naznal, že popis výhod textových editorů VI,VIM, Emacs, čtenáře nezaujme. Blog jsem tedy smazal a přemýšlel, čím si časně zrána po desáté urovnat myšlenky. A když v tom mi se slovem „česnek” asocioval včerejšek. Ano, blog o topinkách.

Díval jsem se včera na žitný chléb. Díval a přemýšlel, na co mám chuť. V ledničce jsem měl šunku, pomazánku, ale věděl jsem že ani na jedno nemám chuť. Dokonce jsem neměl chuť ani na chleba namočený do vajíčka a osmahnutý. Pak mi došlo. Ano mám chuť na topinky s česnekem. Hodně topinek a hodně česneku. Česneku a lásky není nikdy dost.

Hlad je nejlepším léčitel lenosti. Jsem líný, dostanu hlad, zvednu se kouknu do ledničky. Pokud bych hlad neměl, nezvednu se. Takhle jsem se zvedl, nakrájel chleba, vyndal z lednice sádlo, ze šraňku pánev, zapnul sporák, sádlo se hezky rozpouštělo, chleba jsem krájel, loupal česnek, polykal sliny. Usoudil jsem, že by vůbec neškodilo vajíčko, ale jako volské oko.

Jsou lidé, co jim česnek smrdí a na topinky si mažou marmeládu. Ano i tací jsou mezi námi. Dokonce česnek nedávají do bramboračky, bramboráku, karbanátků, prostě nikam. Ochuzují se. Jakmile jsem snědl první topinku, zatím bez vajíčka, hojně česnekem potřenou, cítil jsem jak se mi tělem rozlévá ten pocit.„Ano tohle je ono, tohle jsem potřeboval.” Miluji ty chvíle, kdy se trefím do toho, co mé tělo žádá a chce.

Chce-li tělo česnek, má mít česnek, chce-li lásku, má dostat lásku. Kdo se příliš odříká, ten si chleba největší kus ukrojí. I odříkání má být myslím přiměřené. Oni věděli ti Otcové pouště, proč odcházejí na poušť, jedí kobylky a kořínky. Protože se jim snadněji dařilo zklidňovat vášně těla. Jídlo umí probudit vášně.

Y toho důvodu, buddhističtí, či hinduističtí šramani,  jedí jen, co dostanou, ovšem nikoliv sladké, slané, kyselé. Jídlo bez chuti a zápachu. Ale já nejsem ani šramana, ani mnich z pouště, který se do té pouště uchyluje z toho důvodu, aby našel Boha a všechno, co mu působí slast ho od Boha odvádí. Takže si jídlo užiji. I Kristus si uměl užít.

Mám s těmi žijícími světci tak trochu problém. Hlavně pokud žijí mezi lidmi. Moc na tu jejich svatost a moudrost nevěřím. Držím se v tomhle Bible, která upozorňuje na možné zklamání z libovolného člověka, který je jen člověk. Vím, jak je snadné sklouznout a omluvit si celkem cokoliv. A pořád se chovat jako ztělesněný světec.

Jako člověk znám své slabiny. Musím se mnohdy hodně a hodně hlídat. Mnozí věřící, včetně mne, zažili mnohé zklamání, když zjistili, že jejich kněz, pastor, buddhistický, hinduistický guru, nejsou těmi, za které je pokládá, nebo za koho se oni sami vydávají.

Člověk se musí znát, musí vědět, co opravdu chce, po čem touží a musí si hlídat své limity. Jakmile je překročí, sám sebe překročením limitů potrestá. I tím česnekem, když je ho příliš. Včera jsem se trefil přesně do množství. Takže jsem měl hezké odpoledne. Bylo toho akorát.

Pak jsem shlédl film „28 panfilovců.” Ruský film, válečný film. A dobře udělaný. Pochopitelně s trochou pathosu. Ten je zřejmě asi nutný. Epizoda z bojů o Moskvu. Zazněla i ona slavná věta, které jsme se občas trochu posmívali, ale mne z ní vždy trochu mrazilo.

„Vojáci!  Rusko je veliké, ale ustoupit není kam. Za námi Moskva.”

Už samotné oslovení. „Vojáci!” Žádní soudruzi, žádný komunistický blábol. Prosté oslovení. Připomínka, kdo jsou a z jakého důvodu tam jsou. Dvacetiletí kluci, kteří bojovali o bytí a nebytí národa. Doslova. A díky tomu bolševickému marasmu, který ten národ zachvátil, málem byl ten národ zničen. Z těch dvacetiletých kluků, z té generace, se domu po válce jich vrátilo jen dvě procenta. Zase díky bolševické bezohlednosti a omezenosti. Film byl udělaný pěkně. I když není historicky věrný, tak je důležitý. Jo jo

Tohle je sice z filmu Stalingrad. Ale ten stojí také za vidění. A jak to ta ženská zpívá, mi bere dech.