Tak to bylo a teď se může vše změnit

Dostal jsem dotaz od jedné čtenářky, která abstinuje několik let a má potíže překonat obavy, které ji paradoxně zaplavují v chvílích kdy je ji dobře.

Odvolává se na můj text v knize „Paradox abstinence/Jolana.”
Bylo jí dobře jako už dlouho ne. Usmívala se v duchu , ten úsměv se jí
jevil i na krásné tváři....Cítila se dobře a nebála se , jako se bála občas,
když jí bylo dobře, že odněkud přijde rána. Dopracovala se k tomu, že se
přestala bát chvil štěstí a naučila se je prožít. Věděla ze skupiny, že
tohle je problém mnoha závislých. Pocit ohrožení i po mnoha letech
abstinence. Opatrně tuhle skutečnost připouštěla. Dnes ten pocit ohrožení
neměla."

Čtenářka se se ptá: „Jak se zbavit toho pocitu ohrožení a strachu,
že jakmile jde něco fakt dobře, může přijít rána a něco Vás srazí na
kolena? A souvisí tento pocit ohrožení i s tím ,jak vnímám sama sebe( cítím
se nejistá,;připadá mi že nejsem kolikrát dost dobrá,ale přitom vím, že jsem
udělala, co jsem mohla;”

Odpověděl jsem ji jednou větou, že to chce si užít přítomnost a
nezkoumat budoucnost. Nerad dělám poradenství přes telefon, nebo internet.
Ale možná, že by někomu mohlo prospět, pokud trochu rozvedu svou větu.

Závislí jako takoví, pokud abstinují, dokonce i dlouhodobě a neprocházejí
následnou terapií, které se říká nepřesným slovem: „Doléčování.”
dost často, tedy dá se říci skoro všichni, zjevně i skrytě žijí ve dvou
světech. Světě minulosti a světě budoucnosti. Jen málokdy si
uvědomují přítomnost jako takovou. Ono tímhle trpí většina lidí, tedy i
těch, co závislí nejsou.

Když říkám uvědomovat si přítomnost takovou jaká je, říkám něco, co se
traduje v křesťanství józe a buddhismu už tisíciletí. Kristus říká:
Nedělejte si starosti s tím, co bude zítra, zítřek má dost svých
starostí. Domnívám se, že jinými slovy říká.
 

• Důležité není co bude zítra, ale co
  je teď a tady.
• Máš hlad? Nemáš.
• Je ti zima? Není.
• Jsi milován a cítíš podporu? Užij si ji.
• Nejsi milován, hledej lásku
• Máš hlad, zkus najít potravu a nasytit se.
• Je ti zima, zahřej se.

Ano, člověk může v přítomnosti milovat někoho, vší silou, aby byl i milován
v budoucnosti, nají se teď aby přežil do zítra, udělá zásobu potravin,
našetří peníze teď v tuhle chvíli v naději, že má malou jistotu, že v
případě nouze o práci přežije.
Stará se v přítomnosti, aby budoucnost přišla. Co bude nikdo nevíme, nevíme, co bude zítra, co bude
po smrti, nevíme vlastně nic o budoucím okamžiku, víme jen co je teď a
tady.

Pochopitelně, že pochybujeme o sobě samých. Jestli jsme dost dobří,
jestli toho dost umíme, jestli nás mají lidé kolem nás rádi, jestli dost
milujeme. Pochybnost a strach jsou nám do určité míry dobrými rádci. Varují
nás a korigují naše chování. Dá se říci, že je to i určitá míra pokory a
vědomí si vlastních limitů. Myslím si, že být bezmezně nebojácný a bezmezně
bez pochybností je cesta do pekla díky pýše, nebo projev psychopatismu.

Mnoho lidí žije v minulosti. Trápí se tím, co udělali, trápí se tím, že
nejsou dost dobří. Pochopitelně, je dobré upřimně litovat svých hříchů,
zkusit se chovat tak, aby je člověk neopakoval, poučit se z chybného chování
v minulosti. Dá se říci asi tohle:
 

• Choval ses v minulosti, jak si uměl.
• Pokud si i v přítomnosti objevil chybu ve svém chování, můžeš kdykoliv
  v přítomnosti své chování napravit.
• Napravíš-li své chování, poučil ses a už se nemusíš zabývat minulostí.
• Poučený vlastní minulostí, neztrácí čas a energii v přítomnosti,
  lítostí nad ztrátami v minulosti.
• Tak to bylo, tak už to zůstane a nikdo nezmění ani nenapraví svou
  minulost.

Tak to je asi tak, co bych své čtenářce chtěl říci. Nejen ji. Znám dost
lidí, kteří se zabývají minulostí, budoucností a neužijí si tu sladkou
přítomnost, kdy jsou najedeni, hlazeni, milováni a čekají stále na něco
lepšího. Čekají, čekají a život jim uteče samým čekáním. Jo jo.