Svoboda je jen jedna

Měl jsem včera těžký den. Hlavně pracovně, ale konec dobrý, všechno dobré. Mám už starší „Vivofit.” Zařízení, co měří počet kroků, ušlých kilometrů, čas, spotřebované kalorie atd.

Už vypadalo, že se s ním budu muset rozloučit, neb jsem ztratil USB zařízení, za jehož pomoci jsem synchronizoval přes počítač. Ale. Nakonec jsem si vzpomněl, že kdysi jsem zaslechl, nebo četl, že lze to samé dělat jen přes iPhone. Zamířil jsem na Apple store, stáhl aplikaci, nastavil a hle, už zase mohu synchronizovat a bez výše zmíněného USB.

Mám dost často malé radosti, které mi osvětlují ten do temna jdoucí současný socialistický čas, který nastává pomalu, díky lidem, kteří se o jeho vzrůst starají díky svým narůstajícím požadavkům na kontrolu státu, nad životem občana. Radost, že jsem schopný si poradit, postarat se. Jednoduše mám hlavu na to abych ji používal, nikoliv na zakrytí, aby mi neteklo do krku.

Jsou skupiny lidí, kteří moc svou hlavu nepoužívají, díky tomu jsou plni obav o své zdraví, bezpečí, že jsou ochotni udělat ze života peklo těm, kteří jejích obavy a neschopnost nesdílí. Někde se něco šustne a oni okamžitě se požadují zákon. Zákon, který v konečném důsledku slouží jako bič na kohokoliv. Od podrobného popisu obsahu potravin, až po zajišťovací zákon, který slouží jako znárodňovací dekret.

A vše je vedeno dobrými úmysly, pramenící z obav o zdraví a bezpečnost jednotlivých lidí. Či aby stát měl dost peněz na rozhazovaní. Takže pokud jsem vlastní hlavou objevil možnost, která mi ulehčí život, mám radost.

Vlastně celý život jsem se spoléhal ve valné části na sebe. Pokud jsem měl zdravotní potíže, které vyžadovaly nějakou dietní úpravu, byl jsem schopný si zařídit její dodržování. Vůbec nepodceňuji své spoluobčany, kteří když se dostanou do obtížné situace, z většiny dokáží vybruslit díky své schopnosti se o sebe postarat. Mají-li chuť si dát tu práci.

A jsem myslím u toho podstatného. Čím víc zákonů, tím menší chuť se starat o sebe, neb přeci je tu někdo, kdo dodržování zákona musí vyžadovat, protože je starost státu, aby tak činil. A pak se najdou mnozí, kteří za peníze daňových poplatníků rádi činí, neb jim onen zákon dává netušené možnosti, jak pod rouškou vyžadování zákona ty druhé kolem sebe buzerovat.

A ti, co měli potíže se starat sami o sebe, najednou zjistí, že se o ně starají ti druzí, kteří svou „starost o blaho bližního,” vezmou od podlahy. A ti málo ochotní se starat, mají takové potíže a s nimi mnozí ti, kteří tu starost státu nikdy nevyžadovali, nepotřebovali v tom jedou s nimi a mají potíže, které by nikdy nemuseli řešit, protože se ocitli v „péči” těch, co si dají záležet na udělání potíží všem, co se znelíbí. Totalita a socialismus v praxi.

Zásadně se distancuji od lidí, co se zaštiťují obecným dobrem. Co se ohánějí dobrem mým a pokoušejí se mne přesvědčit, že čím víc zákonů, tím víc bezpečí. Čím déle ten neosocialismus pozoruji, tím víc se ujišťuji, že pokud zasedá parlament, a vydává zákon za zákonem, tak skutečně si není nikdo jistý majetkem a životem. V rámci zákonem stanoveného dobra.

Občas se mě pokoušejí přesvědčit lidé, co se tváří jako zastánci svobodné společnosti, že jejich malé požadavky na to či ono, si zaslouží uzákonění. Těm říkám. „Jestli se neumíš v hospodě zeptat, zda biftek zaprašují moukou, když máš potíže s celiakii, tak jez doma. A pokud neumíš odejít z té hospody, když ti odmítnou dát informaci a jít do jiné, pak máš opravdu problém a potřebuješ opatrovníka.”

Stejně tak, když se ti lidé neumí zastavit na prahu zařízení, kde hraje hudba, která jim nevyhovuje, pak mají skutečně problém. Protože chtějí aby se lidé přizpůsobili jejich požadavkům na správnou kulturu. Nějak nechápou, což je jejich problém, že se nehodlají jednoduše bavit podle jejich představ.

Takové požadavky v rámci požadavku na naši vyšší kulturnost, pochopitelně podle bolševických představ, na nás požadovali bolševici. Děkuji, už jsem bolševickou péči o duši a tělo zažil. Stejně jako nelezu do zakouřených pajzlů, kde rum teče proudem a vzduch je zahuštěn námořnickým slovníkem, vedle kterého je ten dlaždičský slovníkem klášterních chovanek. Tak nepouštím televizní stanici, kde při promítání reklam se občas mihne film, nebo dokument.

Pokud mi takový pajzl, televizní stanice nevyhovuje, neúčastním se. Mám možnost se účastnit, ale nikoliv povinnost. Tahle jednoduchá fakta mnozí nejsou schopni v rámci svého intelektu pochopit. Bohužel. Protože nechápou, je třeba jim trpělivě a důsledně sdělovat, že je vodsud až pocud, pokud ani tohle nechápou, pak je třeba je nechat je projít korektivní zkušeností, že se jim ta chápající většina lidí vyhne. A nenaslouchá jim.

Pochopitelně. V záplavě těch neobolševických blábolů se občas dobrá myšlenka mihne, ale to je podobné rýžování zlata na libovolném potoce. Tam se taky v těch tunách promytého písku zaleskne šupinka zlata. Otázkou je, zda se vyplatí hrabat se v té hromadě hlušiny, nebo jít kopat na opravdové naleziště. Obávám se, že neobolševismus libovolné barvy, rudé, oranžové, nebo zelené, nebude ten nejlepší životní program pro svobodomyslného člověka.

Prošel jsem několik debat právě na taková témata, co se týče právě těch „štěstí a bezpečí” zaručujících zákonů. Díky těm debatám si stále uvědomuji, jak jsou ty požadavky na jejich plnění, nebezpečné pro osobní svobodu člověka. Mají ti lidé právo na svůj názor, dokonce se mohou pokoušet se ho i prosadit, ale mlčet k tomu nechci. A nebudu. Svoboda je jen jedna. Jo jo.

Rokenrol byl vždy muzikou svobodných lidí a v téhle písni je ve zkratce popsaná skvěle totalita.

…a na uličním výboru, sešla se celá naše ulice, tam napsala se velká petice, to aby každý věděl jaký jsem…to ostatní mi kádrovák, zapíše do mých papírů s Dvořákem prý jsem na štíru, tak aby každý věděl jaký jsem…