Svatební den mé dcery

Včera se vdávala má nejmladší dcera Babeta. Svatba proběhla jak měla, nevěsta měla bíle šaty, ženich a několik jejich přátel uniformy Star trek.

Takže jsem, abych nevybočoval, vedl nevěstu, co by otec ve svém tmavomodrém hedvábí, čínského střihu, co mám i na vystupování v divadle. Ale dá se použít i na svatbu, jak je vidět. Dceru mé oblečení potěšilo. I když jsem byl bosý. Svatba byla na lodi, tedy obřad, svatební hostina v hospodě.

Nejsilnější dojem byl asi ten, že jsem si uvědomil, že už jsem vlastně zase svobodný. Děti dospělé, o sebe se starající, což je z mého hlediska svým způsobem dobré vychování. Pochopitelně seznámil jsem se z ženichovou matkou, potkal jsem se se svými dalšími dcerami, co též se mnou byly na obřadu, a vnuky. Hezká rodinná sešlost. Matka nevěsty, má bývalá žena, mi odpověděla na pozdrav. Ani se na mě nezaškaredila, což je z její strany vlastně nabídka k míru.

Alespoň já to tak beru. Dceru máme společně, oba si zcela určitě přejeme aby se ji v životě vedlo, tak nepadlo jediné křivé slovo. Nakonec, odešel jsem poměrně včas z hostiny, popovídal a zatancoval s vnučkou, která chtěla tancovat, s vnukem, ten také chtěl tancovat, ale s mámou, tedy mou nejstarší dcerou, nikoliv ze sestřenicí Elenkou. Domíkovi je šest, skoro sedm, Elence pět, tak nakonec byl dobrý i děda k tanci. Pro oba. Brali jsme to podle hesla: Kapely králem staň se, já umím všechny tance…

Poseděl jsem, pak jsem zjistil, že Radka, která byla také pozvaná, chce jet domu, protože jede na Vysočinu, se svými dcerami. Hodilo se mi to, nějak už nepreferuji velké sešlosti a příliš hluku. Toho důležitého jsem se účastnil, nevěstu jak se sluší a patří k oltáři dovedl a víc se ode mne snad ani nečekalo. Ono se mi na tu svatbu ani moc nechtělo.

Byla taková netradiční těmi uniformami, obřadem na lodi, projíž’dkou po Vltavě a vlastně mimo svých dcer a vnuků, pokud nepočítám bývalou manželku, jsem nikoho neznal.

Většina svatebčanů byla o dvě generace mladší. Včetně dcery i ženicha, Berou život jinak, tradice je nijak nezajímají, mají svůj svět a i když jsem si myslel o něčem svoje. Chápal jsem, nebo jsem se aspoň snažil, že se nežením já a oni si udělají tu svatbu tak, aby jim vyhovovala a měli hezké vzpomínky.

Poskytl jsem nějaké finance a jinak jsem se do ničeho nepletl. Přišel jsem až na obřad. Bylo mi líto, že nedorazil bývalý tchán, zlomil si v devadesáti letech nohu. Tchyně loni zemřela. S tou jsem si nějak rozuměl. Jo, ne vždy máme, co chceme.

Jak říkám, asi už jsem zase svobodný. Už štěstí mých dětí není na mě. Jistě, nikdy se člověk, pokud je při rozumu, nepřestane zajímat, obávat se, ale pokud ví a trvá si na tom, že už není štěstí jeho dětí na něm, nebere si na sebe věci dětí, co mu nepříslušejí, pak má kliku jak on, tak ty děti.

Láska je také, mimo jiné víra, že ty děti jsou minimálně tak chytré a schopné jako on, nechá své děti projít korektivní zkušeností, věří, že oni vědí nejlépe, co potřebují, co si přejí. A nechá je udělat, co udělat chtějí.

Sice jsem měl cestou ze svatby v autě řeči, co mohli udělat jinak, leč řeči se vedou a voda teče a v autě mimo sluch svých dětí, mohu vyslovit ledacos. A byl jsem rád, že jsem nejel ani taxíkem, ani MHD, ale tou starou Felicií. Představa, že se sejdeme až na té lodi, mě napřed dopálila, nakonec jsem vychladl a pokrčil rameny. Inu, byla to jedna z mých představ, jak by to mělo probíhat.

Dorazil jsem domů, v klidu se díval na fotbal, upekl si půlku kachničky. Sladké nejím, tedy jsem si nevzal koláčky a ten švédský stůl, co měli byl skvělý, tam jsem se slušně najedl, ale při fotbalu mi vytrávilo. Tedy při sledování a kachnička voněla, tu polovičku jsem spořádal jen tak, bez přílohy, všude klid a mít. Tak pro mne skončil svatební den mé nejmladší dcery. Jo jo.