Stejně ctnostní a stejně moudří. Bez potřeby všech spasitelů

Občas, tedy skutečně jen zřídka se začtu do blogu, někoho, kdo vychvaluje socialistické zřízení. Stejně tak se málo pouštím do debat o výhodách, nebo nevýhodách socialismu.

Čemu se říkalo „socialismus,” jsem zažíval 39 let. Narodil jsem se do něj, zdálo se, že v něm i umřu a nepoznám nic jiného. Dost dlouho jsem neměl srovnání, když jsem ho měl a dodnes mám, nechci se do něj vrátit.

Nijak netoužím po stavu, kdy všechno patří všem, nikdo nemá nic všichni jsou stejně chudí a vlastně se všichni stávají experimentálními jedinci, pro neo-marxistické hrátky sociálních inženýrů.

Chápu, že i po sedm a dvaceti letech je tady pořád dost lidí, kteří vnímají stát jako velkého otce pečovatele, který mí povinnost se postarat o jejich štěstí. Pochopitelně se najdou ambiciozní jedinci, kteří se velmi rádi za peníze těch „méně schopných,” rádi postarají. Ovšem především k jejich prospěchu. Rozhodně ne k prospěchu těch, kteří jim za práci platí.

Rozumím těm lidem. Bojí se, že není v jejich silách se postarat o sebe, mají pocit, že nad nimi musí být nějaká vyšší autorita, která jim ukáže cestu. Pokud se tak ti „nahoře” nechovají, zlobí se na ně, že nenaplnili jejich očekávání a nechápou, že by se především měli zlobit na sebe. Ti „nahoře” jsou stejně omylní, stejně málo, nebo víc ctnostní jedinci, kteří myslí především na své zájmy.

Socani a levicoví blouznivci hodnotí, tím pádem manipulují s lidmi právě tím pejorativním pohledem na lidi, kteří mají starost o sebe sama. Starat se sám o sebe mnozí vydávají za projev sobectví. Jistě z jejich hlediska, když nechci aby se o mě starali jsem sobec, který jim bere jejich důležitost. A nechce jim svěřit své peníze, aby si mohli hrát na velkorysé spasitele lidstva. Uspokojit tak své představy o vlastní jedinečnosti a důležitosti.

Levicoví sluníčkáři hovoří o společném zájmu, podobně jako o něm mluvili marxisté rudí, kteří zdůrazňovali zájem celku. Jedinec byl nezajímavý. Ale sami sebe vnímali jako nadřazené jedince, kterých se zájem celku netýkal. To samé se děje dnes, kdy valná část spoluobčanů uvěřila jejich „nezištným” postojům. Najdou-li se tací, kteří jim jejich nezištnost nevěří, jsou ti nevěřící označeni hrubými názvy, kterými je levicoví sluníčkáři chtějí odkázat do patřičných mezí.

Připomíná mi to manželku alkoholika, která se dočkala toho, že její muž nepije, ale. Začal se zajímat o to co se děje, začal se starat, přestal se cítit provinile, uvědomil si svou cenu a hned je oheň na střeše, protože se plete do věcí, do kterých se nepletl, kam nikdy nestrkal pracky. Ona na něj křičí, chce aby jen nepil a jinak se do ničeho nepletl. Nestojí o svobodomyslného, na jejím mínění, nezávislého chlapa, který má svou cenu a dokonce si je vědom toho, že by se mohl zdát zajímavý i jiné ženě.

Tolik toho pro něj udělala, tolik se obětovala a nikde žádný vděk. Říká se tomu spoluzávislost. On je závislý na alkoholu, ona závislá na jeho provinění, díky kterému s ním patřičně manipulovala, tak aby jí zůstaly všechny kompetence. Že se hroutí manželství, nebo stát není důležité, důležité je to hřiště na kterém ona spoluzávislá manželka velí, stejně jako velí ti „morální giganti.” z neziskových organizací, kteří rádi dělají za cizí peníze dobré skutky. Aby uspokojili své choutky, klidně nechají zruinovat stát i rodiny.

Stejně jako ta manželka, která bezesporu trpí nedostatkem peněz, špatným zacházením, nedokáže odejít, postavit se na vlastní nohy, ulevit, protože by přišla o ten pocit moci na již zmíněném hřišti. Ta moc je ji nadevše. Tak podobně se chovají ti „spasitelé”, kterým je jedno jak trpí ti lidé, kteří se doprošují na úřadě o své peníze, které jim napřed vzali, aby ji pár drobtů hodili. Ty drobty jim vyplácí „moudrý” úředník, díky moci mu svěřené. Žadatel má povinnost se chovat slušně k tomu, kterého platí. Nedej Bože aby se na úředníčka křivě podíval.

Služebník občanů pak rozhoduje, co je rodina, co rodina není, rozhoduje komu děti vezme, komu je dá. Zašmodrchané právo, kterému nikdo nerozumí, ale neznalost zákona neomlouvá. Stejné jako když opilec svou nevypočitatelností udržuje své okolí v nejistotě, tak aby dostal co chce a mohl na něm bezohledně cizopasit.

Těžko srozumitelná situace, obtížná možnost domluvy, křik, nadávky a neschopnost a neochota ze všech stran něco udělat.

Přitom je vždy možnost normální rodiny, kde lidé se domluví na tom, co je společné a co je jednoho každého, stejně tak státu, kde se domluví na nezbytnostech, které chtějí dělat společně a jinak se každý stará o sebe,tak aby se o něj nemuseli starat ti druzí. V takové rodině a v takovém státu vyrůstají sebevědomí, hrdí, svobodní občané, co jsou si vědomi svých možností i svých limitů. Nepotřebují spasitele. Jo jo.

PS: Co je norma, neurčují socani, sluníčkáři, ani genderové aktivistky, ale lidé, co vědí, že příroda je příroda a něco se prostě odhlasovat sice dá, ale to je tak asi všechno. Ani když se to odhlasuje,nefunguje to a musíme se pokorně vrátit k přirozenému, osvědčenému a tím pádem života schopnému.