Stačí jen trochu

Dorazil jsem časně zrána v jedenáct do blázince. Po měsíci. Uvítali mne hezky. Kolegyně. Jestli pacienti, nebylo až tak jisté. Podle řeči těla, byla dobrá polovina skupiny v obranném postavení.

Společnost mi dělala dva a dvacetiletá stážistka. Sice nesměla ani ceknout na skupině, ale údajně byla skupina zajímavá. Povídala.  Takhle to u mne stážisti mají. Neteče v baráku teplá voda. Prý do pátku. Budu otužilý. Nakonec, když teče nějaká, pořád to jde. Vyrostl jsem v bytě, kde byla jen kohoutek, umyvadlo. Kdo se chtěl koupat, přinesl si vanu z prádelny. Zinkovou. O jak jsem byl hrdý, když už jsem ji sám vyvlekl do prvního patra. Ze sklepa. Byl-li jsem líný ji vléct, nebo ohřát vodu v kotli v prádelně, umyl jsem se proudem vody z hadice. Většinou jsem byl líný.

Lenost je vlastnost, která mi vydržela dodnes. Díky lenosti mám pohodlný život. Co nemusím, nedělám. Najdu-li někoho, kdo za mne vezme něco obtížného, pochválím ho. Za obtížné považuji jen to, co mne nebaví. I kdyby se jednalo jen o zvednutí se ze židle a narovnání křivě visícího obrázku na zdi.

Práci nerozlišuji na těžkou a lehkou, ale zábavnou a otravnou. Nebaví mne zalévat kytky. Není-li zbytí, zaleji kytky. Nebaví mne věšet prádlo. Když je v dosahu někdo ochotný, rozdělím s e sním o tu dvojí „radost.” Každý, kdo je dostupný a ochotný tyhle dvě činnosti vykonat místo mne, má zajištěnou vděčnost z mé strany.

Byly doby, kdy jsem pracoval v JZD. Nevadilo mi nakládat hnojivo lopatou na valník, bylo to v úkole a člověk si zaházel, když chtěl vydělat. Případně házet celý den slámu, tedy balíky, ale jen jednou se pokusili poslat jednotit řepu. Dal jsem starší dámě sto korun. Byl jsem sice v očích dam za lempla, ale s tím jsem uměl žít. Beztak to byly samý ročníky 1920-36. V roce 1974. Sto korun tehdy byl slušný peníz a ona za mne ráda jednotila. Stejně jako okopávat záhonky, nebo česat jabka, rybíz, sbírat borůvky, jahody. Ani jedno nemusím, stačí mi pohled do sadu v televizi.

Tyhle práce fakt nemusím. Košili si taky vyžehlím, ale není nad to, lehnout na postel a sledovat, jak najatá síla žehlí. Někdy žehlí i má láska. I tam se zalíbením sleduji, jak ji žehlení jde. Zdržuji se dobrých rad a komentářů. Samotný pohled na žehlící dámu je dostatečně uspokojující. Mám rád vůni prádla při žehlení, samotná vůně je mi dostatečnou pohodou.

Vyslechl jsem zajímavou přednášku o samo uzdravení. Tady S tou přerušenou míchou, o které mluví doktor Šula, mám také zkušenost. Ne já sám, ale můj přítel Honza Lutera, který si ji přetrhl havárii na kole, se postavil na nohy, díky sv.Zdislavě. Jak říkal. Modlil se k ní dlouho a vytrvale, jako pan Kuby meditoval a používal, to čemu se v józe říká: „Sankalpa,” a i když zůstal invalidou, tak chodí. Není na vozíku, jak mu slibovali. Lidská mysli, meditace, modlitba má skutečně sílu. Ono povídání stojí za vyslechnutí.

A se sankalpou mám také vlastní zkušenost, co se zdraví týče. Pokud někdo erudovaný, jako asi doktor Šula je, mluví o takových věcech, pak zřejmě k tomu důvod má. Žádné šarlatánství. Ale chápu, že mnohým takové vysvětlení nestačí. Potřebují víc. Jenže,  lidská mysl má sílu. Velikou sílu. Stačí jen trochu a pak je možné i „nemožné.” Něco málo jsem si o tom přečetl, něco málo zkusil, zjistil jsem, že víra je opravdu mocná. ne všemocná, ale mocná.  Jo jo.

Ale. Jak říká sv.apoštol Pavel:

…a kdybych víru měl, že bych hory přenášel, lásku bych neměl, nic nejsem. Jen měď zvučící a zvon vyzvánějící.