Spravedlnost, nespravedlnost?

Probíral jsem se filmy na DVD v různých prodejnách. Nakonec jsem si koupil asi třicet let starý film s Belmondem „Samotář” Samozřejmě jak jsem párkrát psal, na všech těch obalech prohlížených filmů, stejně jako na záložkách knih, bylo ujištění, že pokud si ten film koupím, rozhodně neprohloupím a málem tam chybělo tvrzení, že ještě mí pravnuci, až tu dávno nebudu, mi budou vděční. Nevyvracím jim to, nemám jim za zlé, že mi chtějí prodat a přitom se mě pokusit přesvědčit o nadprůměrné kvalitě. Nemám jim tohle za zlé, protože na rozdíl od „Nové kulturní fronty České republiky„ se mě pokoušejí jen přesvědčit, abych vyndal peníze z kasy zaplatil u pokladny a odnesl si ono veledílo domů. Poctivý obchod. Nová kulturní fronta mě přesvědčuje, že mám povinnost dát peníze na umění.

Obchod byl vždy základem lidské společnosti. Myslím, že pokud dám na evolucionistický přístup, pak se ukazuje, že směna existuje od chvíle, kdy se člověk stal člověkem. Konečně, jak tak sleduji v literatuře, i ve zvířecích společenstvích, existují koalice, třeba u šimpanzů, paviánů nebo delfínů. Jmenuji jen ty skutečně nám nejbližší. IQ a u primátu i geneticky. Všude tam je jednoduše, něco za něco. A musí o to být zájem. Když jsem se doma díval na pana Belmonda, kterému tehdy v roce 1986 už bylo hodně přes padesát, obdivoval jsem jeho tehdejší kondici, způsob hraní a jiné. Nikoliv průběh a zápletku. Jak film skončí, jsem věděl, protože v téhle kategorii jinak skončit nesmí. To by na něj lidé nešli, nebo si ho na DVD nekoupili. Chtějí sny. Chtějí naději, že někde v dáli jsou obyčejní lidé, podobní jim, kteří dokážou prosadit spravedlnost. V barvě a v dobrém dabingu, nebo perfektními titulky. A ti obyčejní lidé doufají, že ona spravedlnost a naděje dorazí i k nim.

Většina lidí jednoduše netouží po děsech duše umělců, kteří podle svých slov prožívají peklo. Prožívají peklo, chtějí zůstat takoví, jací jsou a chtějí dělat umění. Umění, které ocení zase jiní umělci. Případně znalci, co se specializují na sbírání. Sběratelé a mecenáši platí jim platí a mecenáši a sběratelé mají pocit, že na za své peníze dostávají kvalitu. Z jejich hlediska je tahle transakce zcela v pořádku. Za svoje peníze se jimi kochají doma a nebo v galerii, kde je cedulka s jejich jménem, že obraz zakoupil, zapůjčil ten a ten. Umělec také dostane svoje a dokonce jsou tací, co jako Salvator Dali zbohatnou natolik, že skutečně stojí za to po nich dědit. A dědicové a advokáti mají o zábavu postaráno.

Můžu si o nich myslet co chci, třeba že jsou cvoci. Ale cvoci, co zaujmou. Někteří nejsou takoví cvoci a také zaujmou. Zaujmou, prodají, je o ně zájem. Jan Werich v jednom rozhovoru, řekl, že v žádné době nedostával finanční podporu na svoje divadlo. Věřil jsem mu. Uměl zaujmout, uměl hrát a v jeho divadlech se hráli kusy, které lidé chtěli vidět. Přesto ho dnes nikdo nepovažuje za komerčního umělce. Dokázal umění spojit se schopností oslovit lidi. Jak prosté. A zároveň jak náročné. „Mnoho povolaných, málo vyvolených.” Vyvolenost není o spravedlnosti. Bohužel. Takže ti, co se dovolávají spravedlivého rozdělení peněz, touží po všednosti, průměru a rovnosti. Jenže ve vyvolenosti, stejně jako v milosti není spravedlnost ani rovnost. „Duch Svatý vane kam chce a dává komu chce.” Tohle říkáme my katolíci. Musím říct, že se mi ta věta, moc a moc líbí. Buď ti Pán Bůh nadělil a nebo ne. Proč tobě a ne jinému, ví On sám nejlíp.

Vyvolení zaujmou, nejsou díky tomu dnes většinou chudí. Nevyvolení paběrkují. A nebo žebrají. Často se ohánějí diplomy, certifikáty, jiným pohledem na svět, nosí neobvyklé účesy, oblečení, produkují skandály, prodávají se do médii. To všechno mohou, leč vyvolenosti jim to nedodá. Velká prsa a malý talent uživí někoho dost dobře nějaký čas. Videa, bulvár, provokace jsou pro ně dost dobré. Kafka byl úředník, sem tam si pro sebe něco napsal, a stal se posmrtně vyvoleným. Na jeho hrob se jezdí dívat třeba Bob Dylan, který s obyčejnou kytarou a nijak zvláštním hlasem dosáhl světové proslulosti, díky tomu, že umí psát texty, které vypadají, že je umí každý, jenže ne každý je umí v té jednoduchosti a zároveň výpovědnosti napsat.

Belmondo hrál v mnoha filmech, většinou komerčních. Přesto dokázal hrát i v uměleckých filmech a i ty byly komerčně úspěšné. Patří mezi vyvolené. Můžeme si klást otázku, proč zrovna on? Když mužných typů je ve filmu habaděj, dokonce jdou hlasy, že někteří byli lepší než on. Jenže nikdo z nich neuměl jako on přejít po place, přitom nic neříct a všichni věřili a věří, že jde chlap a s ním jde zákon a nebo zločin. Obojí ve věrohodné elegantní podobě. Jednoduše uměl hrát chlapy. Stejně tak Marta Vančurová, když se objevila ve filmu, měl jsem pocit, že přichází Žena. Nebo paní Jana Preissová, o Janě Brejchové nemluvě. Možná některé ty missky jsou krásnější, ale zahrát ženu z níž jde fluidum a kouzlo, jako Marta Vančurová a muže, který ztělesňuje spravedlnost jako Henry Fonda, je dáno jen vyvoleným. Spravedlivé, nespravedlivé? Ty ženy a muži prostě pracovali, měli své příležitosti a honoráře. Umění a obchod.Jenže nejde v těch případech jen o marketing. Steven Segal, umí aikido, vypadá dobře, ale jako herec mužných typů si k Belmondovi ani nečuchne. A to se na aikido Segala dívám rád. On ho doopravdy umí.

Někdo řekne: „Měli štěstí.” Možná? Říkám já. Protože k onomu štěstí je potřeba práce, dřina, čas trpělivost. A taky soudnost. Umět si říct, čekám dlouho, dřu a jak to vypadá nikam to nevede, Zřejmě slavný malíř, herec, spisovatel nebudu, neuživí mě to. Mohou si jen tak ve volném čase malovat, ukazovat přátelům, psát na net, nebo okresních plátků. To všechno mohou, ale neuživí je to. Slavní budou v rodině, protože skoro každá rodina má nějakého „umělce, co to umí skoro stejně dobře” jako ti vyvolení. Jenže je tam ono skoro. Má krásná žena Petra, byla neskutečně krásná, talentovaná a měla intelekt. Vystudovala DAMU. Krásná jako Jana Preissová. Přesto se neprosadila v herectví natolik aby o ni slyšel někdo mimo zasvěcených. Mimo jiné aby se uživila,kreslila portréty na Karlově mostě, vydělávala slušné peníze. S ní tam bylo ještě několik takových, většinou každý z nich měl uměleckou školu. Slavní nejsou, i když umějí. Prostě jim chybí to kouzlo, které dýchne z některých písniček, obrazů, filmů. Nedá se nahradit žádnými efekty. Buď tam je, nebo není.

Francois Villon je pět set let po smrti. Zcela určitě se ze středověké francouské literatury zachovalo více děl, než jen jeho. Jenže on ještě dnes dokáže způsobit, že mi jde mráz po zádech, když si říkám jeho baladu pro tlustou Margot a dorazím k pasáži:

Vše vystaráno, nebojím se psot.
Jsme stejné ráže, dvojice jsme slot.
Lehká a pasák, špinavý jsme rod.
Lne rovný k rovné, jako u těch vran.
Nás život vypliv, plijem na život.
Zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.

Ten člověk ve mě vyvolává takové pocity. Na rozdíl od mnohých dnešních, jejichž slova vzhled a názor zapomenu dřív, než mi zmizí s očí. Natož abych se zachvěl. Villon tohle dokáže ještě za pět set let po své smrti. Spravedlnost, nespravedlnost? Ani jedno, ani druhé. Jen milost, talent a dar. Nekoupíš, nevyprosíš, dotacemi nedoženeš. Stejné jako lásku. Nikdo si ji nevynutí, ani nevyprosí. Buď jsi milován a nebo nejsi. Bez ohledu na krásu, věk a bohatství.