Sobota je pro člověka

V poslední době se děje věcí. Olympiáda, zatýkání lobbistů, obžaloba ex-premiera, jeden se nestačí divit. Ale nakonec ze všeho nejzajímavější pro mne je ten fakt, že si mohu opatřit staré černobílé filmy, s Errol Flynnem, kořalou, děvkařem, proti kterému všichni dnešní hýřilové jsou prý mírní chlapci, na které by mohla být maminka pyšná.

Takže dívám se na filmy jako je „They Died with Their Boots On” neboli „Sedmá kavalérie.„ dále, „Virginia City,” nebo ve slavném „Sea Hawk” Jinak u nás promítaném pod názvem „Pán sedmi moří,” Případně „Dodge City.” Víc jsem jich zatím nestačil zhléhnout. Filmy jsou to krásné, černobílé, romantické, poučné, prosazující morální hodnoty i přes bohapustý život představitele hlavního hrdiny, výše jmenovaného Errola Flynna.

Záměrně se vyhýbám později obarveným kopiím, chci je všechny vidět, jak byly natočené původně, pokud možno s originálním zvukem, nedabované. Dabing jim obvykle vezme velký kus kouzla a nijak mě neberou odkazy na skvělý český dabing. Mám prostě rád originály. Errol Flyn je muž bez bázně a hany, jeho partnerky, především Olivie de Havilland, Ann Sheridan, Miriam Hopkins, jsou krása a ženskost sama,

Povídal jsem onehdy své lásce, když mě tahala na nějaký film, jehož název jsem okamžitě zapomněl, že jsem prosťáček Boží, který má rád jednoduché věci, jako jsou výše zmíněné filmy, které mají pro mne neskutečnou poetiku a nepotřebuji sledovat nějaký intošský rozervanecký výron, co mi pouze způsobí jen depresi, plynoucí jak ze samotného zhlédnutí, tak i z pomyšlení, že jsem za něco takového vyhodil peníze a zbytečně ztratil čas sledováním něčeho, co si ta parta intošů mezi sebou pochválí, ale normální člověk, za kterého se považuji, tomu zhola nic nerozumí.

Má láska udiveně pravila, že jak můžu mít plnou postel knížek, zabývající se křesťanstvím, judaistikou, buddhismem, různou filozofií a nepovažovat se za intoše. No, já na rozdíl od intošů, opravdu necítím potřebu trpět za celý svět, nemám potřebu ho měnit a napravovat, mě stačí, že se mu snažím jen rozumět a umět v něm žít, jako člověk, který se umí postarat o sebe, člověk, jež věří, že mimo výjimek, to'hle bez cizí pomoci svede jeden každý můj bližní.

Navíc rozlišuji, že je rozdíl mezi intelektuálem a vzdělancem. Víc preferuji ten druhý pojem. Když se člověk začne vzdělávat v libovolném oboru, zjistí, že toho víc neví, že je toho mnohem víc než stačí obsáhnout, tak si dává pozor, aby se stal intelektuálem, který ví, jak to na světě špatně chodí, jak by to na světě mělo správně chodit, vymýšlí pravidla, která jsou sice už dávno vymyšlená, ale on se je pokouší vylepšit, aby zanechal na tom světě „nezmazatelnou stopu,” a to se jim mnohdy podaří ve formě hromadných hrobů. Viz komunismus a nacismus. Všiml jsem si, že intoši, vždy především vidí, co je na světě špatně, vidí jen lidské chyby, touží po dokonalém světě, plném umělců a esoteriků, kteří díky svému pohledu na svět jen nakonec škodí.

Bohužel, partičky levicových intelektuálů, způsobily takový malér, že se jeden dodnes nestačí divit. Takže jak tak sleduji, od intelektuálů raději dál. Ti vždy vymyslí neco jako multikuturalismus, feminismus, ekologismus, komunismus a nacismus ani už nemusím zmiňovat. Pravicové intelektuály neznám, tam jsou právě ti vzdělanci, kteří vědí, že není radno příliš hýbat tradicemi a osvědčenými modely, že je dobré napřed hodně přemýšlet, než něco rychle změnit. Nemám na mysli technický pokrok, ten většinou lidem ulevuje od dřiny, sice je nedělá šťastnějšími, ale určitě se díky automatické pračce, mixéru, mikrovlnce, vysavači, automobilu, plus tisícům dalších vymožeností, se lidstvo méně nadře. Jen tak dál.

Ale lidé, konzervativně uvažující, nehodlající svět měnit, spíš mu rozumět, umět ho pochopit, vyložit, se všemi radostmi i strastmi, ti mě oslovují. Nějak necítím potřebu, měnit zaběhlý model, muž, žena. Otec, matka. Děti, rodiče. Práva, povinnosti. Odpovědnost a zábava. Tak nějak mi ten jednoduchý svět tradice stačí, nepotřebuji o něm hloubat natolik abych si našel nějaký originální směr žití. Nepotřebuji být osobnost, neb osobnost je dnes každý fracek, který neumí ani pozdravit. Zrovna tak nepotřebuji být umělec, protože umělec je dnes každý, kdo si umí stáhnout kalhoty, namočit zadek do barvy a otisknout na plátno, nebo papír. Případně použít patřičnou dávku oplzlostí v libovolném textu, na libovolné téma, aby dal najevo, že je nekonformní a neotřelý.

Tak jsem se dostal od krásných romantických filmů, které ukazují svět jaký není, ale dá se při nich snít, k intelektuálům, co vidí svět jaký není, ale oni by ho tak mít chtěli, protože pak by potvrzoval ty jejich teorie. Jenže, můžou se snažit sebevíc, nakonec většině lidí je bližší, než Sartrovo: „Peklo jsou ti druzí” Pavlovo: „Kdybych víru měl, že bych hory přenášel, lásku bych neměl, nic nejsem. jen měd zvučící a zvon vyzvánějící.” Ony teorie, které se snaží napasovat na lidi zkrachují, ale Kristova odpověd farizeům: „Sobota je pro člověka, nikoliv člověk pro sobotu,” stále platí. Jo jo.