Snad nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčí

Pročetl jsem si několik antibabiš a probabiš blogů, pobavil jsem se a rozhodl, že se zdržím komentáře. Počkám, jak vše dopadne. Co justice, policie a státní zastupitelství.

Mám-li být upřimný, začíná mít ten život v České republice takový lehce komický charakter. Hlavně v Praze. Máme nejvyšší životní úroveň v dějinách tohoto státu a zároveň, mám tedy jen pocit, ale jak známo, přes pocit vlak nejede, nejvyšší nespokojenost, tedy aspoň v mediích deklarovanou.

Takže z toho důvodu mi poměry přijdou komické. Navíc, přijde mi komické, že nová parta na pražském magistrátu, co se v předvolebních slibech dušovala, jak se vše zlepší, najednou říká, že nezlepší, průjezdnost Prahou se zhorší. Ve středu jsem jel na skupinu z Barrandova do Řeporyjí, což pokud se rozhodnu jít pěšky, mi trvá kolem padesáti minut. Teď jsem strávil v autobuse těch minut čtyřicet pět.

No, na odbočce stálo nepojízdné auto a kolona z jedné strany, kolona z druhé strany, řidič autobusu dvacet pět minut váhal zda projede, či neprojede. Nakonec projel, na nátlak svého dispečera, jak jsem vyrozuměl z probíhající komunikace mezi nimi. Nedodělaný pražský okruh, jak jsem se dozvěděl, ten opět musí počkat, než se spraví pražské mosty atd atd.

Údajně nám vládnou odborníci. Jen člověk neví, čeho jsou odborníky. Osm let už ODS není v Praze u moci a zdá se, že ti, co ji vystřídali, šli od deseti k pěti. Tak jsem zvědavý, jak se nám za vlády Pirátu a těch dalších obskurních sdružení, co se dostali k moci, bude v Praze žít.

Přívrženci bolševiků se najednou začali roztahovat. Asi poslední tažení bych řekl. Chcípající kobyla nejvíc kope. Ale naštěstí se znovu ozývají rozumné hlasy, kterým dochází, že ne každá novinka a každá reforma je k lepšímu. Někdy mám pocit že to je takové bolševické reziduum, které přetrvává. Ty věčné reformy.

Bolševik stále něco reformoval, zlepšoval a rozvíjel, až se stal tenhle stát rozvojovou zemí. Když jsou reformy jednou za padesát let, tak mají smysl. Ale každý rok jiná? Kdy před dvaceti devíti lety totálně zbankrotoval. Takže už by se mohlo přestat s bolševickým myšlením a vírou, že reformami se vše jednou pro vždy zlepší. Jak se ukazuje, nezlepší a možná by bylo dobré trochu zakonzervovat stav, kdy, pokud něco funguje, nesahat na fungující. Opravit, pokud to jde, co nefunguje a kdysi fungovalo a naposled postavit něco nového, co bude fungovat.

Takhle se choval každý sedlák. Věděl na co má, věděl, co se dá ještě použít a když nebylo zbytí, koupil, nebo pořídil nové. Ale kam já se selským rozumem. Ten už se dnes většinou nenosí. Samé moderní myšlenky, které nemají oporu v žádné zkušenosti. Stát, který má podle vyjádření svých představitelů stále víc peněz díky většímu výběru daní, stále nemá těch peněz dost a zadlužuje se víc a víc. A docela si myslím, že těmi reformami ty peníze zcela normálně vyhazuje oknem.

Ale chápu, jsem člověk, co je zvyklý utrácet jen na co má a nerozumím těm moderním pohledům, kdy se mne snaží přesvědčit mladíci, že žít na dluh je výhodné. Že je výhodné mít hypotéku na celý život. Mně, ale jak říkám, jsem jen prosťáček Boží, nic na té hypotéce chytrého a výhodného nepřijde, tedy pokud nebudu majitel banky. Tam ano.

Půjčit dva miliony, splatit čtyři, tomu neříkám zrovna výhodný obchod. Pro ty dlužníky. Ale jsem zřejmě zpozdilý. Nakonec, proč by developeři byty nestavěli na prodej, když vědí, že je lidé koupí. Ale asi bude muset zase přijít nějaká prasklá bublina a poměry se srovnají.

Kdysi dávno, jsem putoval po Řecku a tam zřejmě také nějaká bublina praskla, protože jsem viděl spoustu nedostavěných domů. Bylo to v době před tím řeckým pádem do propasti. V roce 2001. Zdánlivě levné peníze, aby pak zůstaly stát hrubé nedodělané stavby. A k tomu lidé s dluhy. Takových staveb v každém městečku bylo docela dost.

Jestli jsem se v životě něčeho opravdu bál, tak že se dostanu do dluhů, které nebudu moci splatit. A představa, že bych je měl nechat svým dětem, jako jediné dědictví, tak tedy nic moc. Ale znám docela dost lidí, kteří si s tím hlavu nelámou. Tedy do chvíle, než na ně dojde.

Tak nějak si tedy přemýšlím, o tom co se děje kolem mne. No třeba se zase vrátí rozum do zemí Koruny České a většina lidí pochopí, že není zlato všechno, co se třpytí a reklama prodává. A výhodná nabídka platí jen pro někoho. Jo jo.