Sliby se slibujou

Zachytil jsem názor na FB, od pana Spurného, se kterým se známe osobně, že s touhle zemí to ještě není špatné, když dokáže eliminovat v jednom dni plagiátorku,

 z funkce ministryně a premiéra, co je trestně stíhaný, a chtěl by se stát ministrem spravedlnosti. že s touhle zemí to ještě není špatné, když dokáže eliminovat v jednom dni plagiátorku z funkce ministryně a premiéra, co je trestně stíhaný, a chtěl by se stát ministrem spravedlnosti.

Něco na tom bude. Osobně už dávno píši, že občan má skutečně v rukou moc a pokud se pár občanů namíchne A ŘEKNE: „Vodsaď až pocaď.” Tak i ten nejdrzejší chlap a bezostyšná ženská sklapne. Diktátoři se vždy bojí veřejnosti, z toho důvodu se pokoušejí umlčet většinu, vyvolat strach. A použijí k tomu všechny dostupné prostředky. Jo a občas skončí pod palbou popravčí čety tvořené rozhořčeným lidem. Jako kdysi Nicolae Ceau?escu. Rumunský bolševický vůdce. Stane se. Jednoduše politik, když překročí únosnou míru, měl by dostat informaci, že už je toho dost.

Lidé, tedy někteří mají pocit, že ti „nahoře” mají nějakou nadlidskou schopnost rozumět, ovládat a manipulovat. A nic se jich nedotkne. Aby se nakonec ukázalo, že většina z nich, včetně těch diktátorů, jsou jen obyčejní lidé, co mají strach z nátlaku, špatného hodnocení a jejich pokusy vyvolávat strach u těch, kterých se nejvíc bojí, je vedou do dětinských rozhodnutí. A je dobře, že je dost těch, co touhle přdstavou netrpí a ozvou se. Zdá se, že Andrej dosáhl to, co vůbec nechtěl. Poskytl národu nepřítele. Tedy velké části národa.

Hnutí ANO, dostalo osmnáct procent hlasů počítaných z oprávněných voličů. Dostalo nejvíc a jsem ten poslední, co by Andrejovi chtěl vzít právo složit vládu. Jenže budu asi mezi prvními, co by mu rádi připomněli, že vyhrát volby, neznamená, dělat si co chci. A že sliby o odbornících jsou vetché v okamžiku, když si přečtu životopisy těch lidí a srovnám jejich výsledky se sliby.

Takže Andrej se musí připravit, že občan bude mít „blbé kecy,” Opozice bude mít „blbé kecy,” co se mu nebudou líbit, stejně jako měli občané a opozice kecy, když vládli ti z ODS, nebo socani. Tak už to chodí. Ať tedy vládne, bude-li vládnout se slušnými a kompetentními lidmi a dávat splnitelné sliby, když Pán Bůh dá a volič uvěří dostane příště zase tolik, aby mohl ukázat, co v něm je. Zatím, pochopitelně z mého přízemního hlediska, nic moc.

Asi jako když si chlap přitáhne domu nadrženou ženskou a ona mu uvěří ty sliby, a pak se hošan dozví: „je to lepší než nic, ale jinak nic moc.” Tomu já říkám: „Velmi smutná historka.” Jedna velmi smutná historka za život stačí. Víc jich není k poučení třeba. Jak voličům, tak ženským se má slibovat co nejméně. A když už, jen splnitelné.

Jinak volič si vzpomene, jako si vzpomněl u ODS, socanů i bolševiků. A sčítnul jim to. A chlapi, co naslibují ženské hory i s horákama, taky časem dojdou k poznání, že slibem sice nezarmoutíš, ale nesplněný slib má stejnou hodnotu, jako nedomilovanost. A nedomilovaná ženská, není tvor, vedle kterého bych se chtěl denně probouzet.

Pamatuji se jak jednou jsem si přivedl domu jednu. Zdála se být zábavnější, voňavější, leč zdání klame, občas. Pak jsem zjistil, že mi nevoní, a udělal jsem tu chybu, že jsem se vůbec do něčeho pustil. Byl jsem nadržený. Bohužel. Ráno se mnou jela metrem a když jsem se ji ptal, co se tak mračí, na celý vagon vyhrkla: „Se ještě ptáš? Sem nedošukaná.” Krve by se ve mě hanbou nedořezal. Jo, z toho plyne, že smutné historky máme každý, ale není nutné je opakovat. Ani s politiky ani s partnery. Jo jo.