Skáču do vody po hlavě

Tak je tomu dnes rovných 32 let, od toho dne, kdy jsem vstoupil do psychiatrické ambulance v Děčíně v Maroldově ulici, aby mi otevřela krásná staniční sestra Hanka Švehlová, pozvala mě dál, a jen poznamenala.

„Vy jste tu jednou byl.” Měla pravdu byl. Jenže tehdy jsem měl je potřebu zachránit manželství, které jsem úspěšně propíjel a profetovával, abych v tu druhou návštěvu pochopil, že není důležité manželství, ani zaměstnání, ze kterého chtěli vyhodit, ale jen a jen já sám, můj život v troskách a totálním debaklu.

V místnosti stál mimo Hanky muž, kterého jsem znal a naprosto jsem nepředpokládal, že bych ho mohl potkat na tom místě. Honza Lutera. Vyslechl mě, udělal mi nabídku na absolvování terapie, tu jsem přijal, za pár minut začínala skupina, tedy jsem na ni hned šel. Nemám ve zvyku většinou váhat. Prostě od dětství skáču do vody po hlavě. Doslova i obrazně.

Tak jsem nic zlého netuše, zahájil svoji terapii, co trvala čtyři roky. Ty utekly jako nic a 28 let kariéry napřed lektora Jógy pro tělesně postižené a 23 let kariéru terapeuta závislých. V ten den jsem měl za sebou dva rozvody, dluhy, výživné na tři děti, hrozil mi vyhazov od plavby. Nakonec od plavby mě nevyhodili, s dětmi jsem se stýkal, po letech jsem se znovu oženil, abych se po krátké době rozvedl, ale abstinoval jsem přes všechny potíže i radosti, co mi život přinesl a abstinuji až dodnes.

Měl jsem štěstí, (štěstí přeje připraveným) že jsem potkal Luteru v ten správný čas a na správném místě. Prošel jsem terapií, která se neomezovala na závislost, ale na celý život člověka. Protože fetování, pití a gambling, nelze omezit jen na symptomy a dosažení jakési bájné abstinence. Od prvního dne jsem abstinoval a nemusel jsem ničeho dosahovat. Přesně v duchu Zenu a Tao. Případně terapie, která se zabývá životem tady a teď!

„Máš potíže z dětství. Jistě, ale žiješ s nimi teď. Tak se staň dospělým člověkem. Vím, že být nejde dospělý hned a dnes, ale chovat se dospěle můžeš tady a teď. Že je to těžké. Ano je, ale ne nemožné. Život je většinou potíž, problém a občas utrpení. Ale dá se žít a občas je i radost.” Takovou terapií jsem procházel, nikdo mi nesliboval, že se abstinencí vše vyřeší a budu už jen šťastný. Mnohé se vyřešilo v krátkosti, když jsem trochu upravil chování, některé problémy potřebovaly čas, aby se díky terapii, jakoby samy proměnily.

Ale bylo to jen jakoby. Lidé co chtějí mít silné tělo a silnou mysl, trénuji dlouho a vytrvale. Mnohdy se zdá, že se nic neděje, až najednou odstrčíte jen tak mimochodem skříň, co jste sní předtím ani nehnuli. Stejně je tomu tak v terapii. Dlouho se neděje nic, občas si člověk říká: „Proč jsem vlastně tady, tohle, co ten hoch povídá, se mě netýká.”

Najednou začnete poslouchat a zjistíte, že se vás týká všechno, co se na skupině děje. Že skoro všechno jste už prožili, nebo viděli a jen se vám ty vzpomínky vybavují. Jak jste se chovali v těch situacích, co jste dělali, jestli jste byli úspěšní, či neúspěšní. Terapeut unáší vaši bezmoc, vaši agresi, váš smutek a vy najednou vidíte, že nemusíte hned kohokoliv zabít, když s vámi nesouhlasí, ani ponižovat druhého člověka, když se ohradí vůči některým vašim nápadům a názorům.

Lidé přicházejí do terapie jako outsideři a odcházejí, jako dospělí lidé, schopni čelit životu a jeho nárokům tváří v tvář. Občas to trvá, ale vždy, když jedinec vydrží, zlepšení se dostaví. Neminou vás potíže, to žádný rozumný terapeut neslibuje, zjistíte, že stejně nakonec nesete za svůj život odpovědnost jen vy sami. A kupodivu, jste schopni tu odpovědnost nést.

Prožil jsem 32 let, kde bylo spoustu dobrých věcí, spousta potíží, s potížemi jsem se vyrovnal, dobrých věcí užil. Zažil jsem úspěch o jakém se mi ani nesnilo a zažil jsem trápení, které mne na dlouhou dobu ovlivnilo. Utrpení vždy člověka změní. Buď k lepšímu, nebo horšímu. Záleží na každém jak se k němu postaví a jaký najde smysl v tom utrpení. Pokud najde, zjistí, že vydělal. Jak říká Taleb: „Stal se antifragilní.” Životní zkoušky plynoucí z utrpení ho posílily. Jo jo.