Schopnost rozumět je víc než zákon

Většina lidí nemá ani představu, co všechno je problémem, kterému se říká spoluzávislost. Pokud mi zavolají rodiče, lhostejno matka, nebo otec, dozvím se všechno negativní o jejich dítěti.

Jenže, problém je sice v tom, co dítě dělá. Ale problém je i v tom, jak na jeho chování reaguje, jeho okolí. V minulém blogu, jsem popisoval chování rodičů, dospělých děti. V komentářích na iDnes jsem se dočetl, že závislí si neuvědomují svoje chování. Že je alibismus je nechat jim samým na základě přesvědčení, že jsou příčetní.

Jestli je něco znakem závislosti a spoluzávislosti, pak je to extrémní chování, extrémní uvažování a extrémní postupy a jejich aplikace v denním životě. K vystřízlivění stačí záchytka, pak se dá nabídnout terapie, kterou ten člověk může odmítnout. Ještě jsou zde důvody, pro které lze soudem nařídit ochrannou léčbu, jenže jak zkušenosti ukazují, není to nic moc účinného. Pravda jistá naděje tu je.

Ale zažil jsem mnoho ochranek a nijak tomu zvlášť nefandím. Nedávno jsme měli v ústavní terapii člověka, který strávil devět měsíců v nařízené léčbě. Žádný zvláštní zázrak to není. Přišel k nám s naprostým nenáhledem na svou situaci. Je rozdíl mezi nepříčetností a malým, či nijakým náhledem na svou situaci. Zloděj také nemá náhled na to, že krást se mu nevyplatí. (I když, kriminály jsou údajně plné nevinných.) Přesto je příčetný.

Samotná závislost a spoluzávislost tedy ve většině případů neznamená nějakou zvláštní nepříčetnost. Opilý jedinec, který sice není závislý, ale je třeba opilý jen jednou za rok, také není v opilosti příčetný. Střízlivý, už příčetný je. Shrnuto: Závislí, do té doby, než se tam objeví toxická psychóza, která je důvodem pro ochrannou ústavní léčbu, nebo jiná latentní psychóza, která může vyplout na povrch díky alkoholu a drogám jsou příčetní!!!

Malá ukázka onoho extrémního uvažování. Závislí v ústavní terapii jsou vedení k tomu, aby přerušili veškeré kontakty se světem, ve kterém se pohybovali. Zní to hezky, má to svou logiku, ale pokud jsem třeba z malého města, nelze se vyhnout lidem, které znám, sousedům, kolegům ze zaměstnání, zákazníkům a klientům. Rodiče čtyřicetiletého alkoholika, jsou ochotni nastolit svému miláčkovi, který by se možná, ale jen možná, hodil na týden pro desetiletého kluka. Ten režim se nazývá: „Ani na krok a budeš dělat, co se ti řekne!” Manželky, partnerky, partneři tenhle režim dokáží nastolit také. Výsledky. Zlomené ruce, roztříštěná hlava, předávkovaní mladíci, slečny, které utekly a skončily v rukou pasáka. Hlavně pocit ponížení a z toho plynoucí chování. 

Vím co píši a říkám. Není nutné nic takového nastolovat. Ani v terapii, ani v soužití. Lidé se musí naučit fungovat v běžném světě, zvládat své běžné povinnosti, umět se vyhnout svým spouštěčům. Tedy oni se je musí naučit napřed rozeznávat, aby se jim mohli vyhnout. Stejně tak se musí naučit spoluzávislí naučit rozeznávat, co je jejich job a co není. Za co mají odpovědnost a za co nikoliv.

Má zkušenost mi říká: Stačí se jen vyhnout těm, co jsou zrovna pod vlivem nějaké alkoholu či drogy. S těmi nijak neudržovat kontakt. Ráno cestou do práce jsem potkával lidí, které jsem znal z hospody. Pozdravili jsme se, oni se, hlavně zpočátku, ptali, co se mnou je, pak se ptát přestali a byli-li střízliví, klidně jsem se zajímal jak žijí, co dělají atd. Nemám potřebu je poučovat, nemám potřebu jim nabízet lepší možnost. Jsou střízliví, nejsou zločinci, nebo nějací škůdci. Doporučím se vyhnout dealerovi. Doporučím se vyhnout člověku, který by mohl být pod vlivem drog. Ale vyhýbat se všem, mi přijde extrémní.

Nechodil jsem za nimi do hospody. Postupně jsem se seznamoval s jiný okruhem lidí a nebyl jsem nijak izolovaný. Zpočátku jsem ze strachu skoro nevycházel, ale to trvalo krátce. Prostě jsem byl schopný a hlavně ochotný, „ k utrpění ke změně” jak vždy říkal docent Skála. Nejsem takový sám, určitá část závislých je k tomu ochotná, stejně jako spoluzávislí. Větší část závislých a spoluzávislých je sice schopná změny, leč nikoliv ochotná. Dost často ne hned. Terapeut musí být trpělivý a musí umět čekat. Na rozdíl od zoufalé spoluzávislé matky, manželky.

Mluvíte-li se zoufalou matkou, která oběhla veškeré instituce, co existují, zjistíte, že si vyložila veškerá doporučení jako nutnost se rozejít se svým dítětem. Dokonce i ji to mnozí kolegové, kolegyně navrhnou. Toho většina matek není schopná, většina matek udělá vše aby zachránila své dítě. Zblázní celou galaxii. Bude vyžadovat změnu zákonů, na jejichž základě své dítě přinutí ke změně, se kterou maminka bude spokojena. Extrém. Spoluzávislostní extrém.

Tito rodiče, tito lidé, uvěří, až časem, pak se s nimi dá hledat strategie, která uleví jim, a prospěje jejich blízkým závislým. Někteří té mé nabídce neuvěří nikdy. Neuvěří, že jejich děti jsou dospělí. Stejně jako spoluzávislí partneři neuvěří, že jejich miláčkové závislí jsou také dospělí. Díky své nevíře, projdou mnohem větším trápením. Větším než je nutné.

Trápením kterému se paradoxně svou nevírou, svou ochotou vzít na sebe trable svého dítěte, manžela, kamaráda, kolegy, chtějí vyhnout. Chtějí, leč nevyhnou. Píši mi lidé, že bych měl být jemnější, nebýt tak přímočarý, tak brutálně upřimný. No, já svou upřímnost dávkuji, ale terapie prostě bolí. A se svou malou jemností žít umím. Fakta bolí nejvíc. Takže: Pokud se podaří postupně přesvědčit bližní závislých, že jsou dospělí, prospěje přesvědčení o jejich dospělosti, jak spoluzávislým, tak závislým. Víc než jakýkoliv zákon a omezení. Jo jo. 

A ještě neco z dávných dob kdy jsem vystupoval v Rodina a já.
Babička se opíjí