Sami sobě peklem, sami sobě nebem

Tak jsem zase zažil malý zázrak. Stal se v pondělí, když jsem předtím si půjčil knihu Zohar v knihovně, stačil jsem ji vytrousit v prodejně Billa, kde ji našla nějaká dáma, vrátila ji do knihovny, která mi ústy zaměstnankyně paní Pokorné oznámila, že se kniha našla, nemám ji tedy zapsanou jako vypůjčenou a mohu si ji znovu půjčit. Měl jsem radost. Už jsem objednal náhradu, s tím, že ji vrátím a takhle si ji nechám a budu ji mít ve svém vlastnictví. Inu, slušní lidé existují, ne že ne. To se jen občas necháme médii vyhecovat k poznámkám, že svět nestojí za nic a lidé jsou zlí. Většina lidí je slušných, to jen ti ti zlí víc jsou vidět a slyšet.

Myslím, že je dobře, že se množí čím dál víc lidé, kteří poukazují na
jedno. Tak zle zas není, aby byla skutečně tak blbá nálada, jak se
prezentuje. Zřejmě bylo už párkrát v minulosti mnohem hůř a přesto lidé se
uměli radovat ze života, tedy někteří a zase byli škarohlídi, kteří jen
prorokují zkázu a zmar. Já osobně z toho, co jsem popsal v úvodním odstavci
mám radost, protože jsem sice peníze neušetřil, ale na druhou stranu mám za
své peníze něco, co jsem mít nemusel. Tu knížku jsem si přečíst chtěl,
jenže, jak už vím ze čtení „Talmud pro každého,” iplus jiných
podobných knih, tyhle věci se musí číst několikrát aby si člověk
zapamatoval a měl možnost si je i pro myslet, nechat k sobě dojít.

V tom vidím vlastně asi největší problém současnosti. Stálý chvat k
nějakému pokroku. Jenže, jsou věci, které platily stejně jako před mnoha
tisíci lety, jako dnes a nelze je zrychlit. Rychlení ničemu neprospívá.
Možná jakémusi výdělku pro tu chvíli, ale dlouhodobě stejně jako ovoce, i
lidé musí dozrát ke kvalitě, kterou dává jen čas strávený tou činností.
Rychlý výdělek, co nejrychlejší návratnost, heslo doby, aby se nakonec
ukázalo, že „veškerý chvat, toliko dobrý pro hovada jest.”
Někteří lidé i státy stále někoho dohánějí, aby už už byli tam kde jiní a
nakonec se ukáže, že při onom dohánění se víc škody nadělá, než se něčemu
prospěje.

Přečíst, nechat k sobě dojít, co se říká, opakovat čtení, tak jak tohle
praktikovali dávní učenci a scholastici, kteří dumali nad zdánlivě
nepraktickými věcmi, aby se nakonec ukázalo, že ono přemýšlení o o andělech
na špičce jehly, přináší rozvoj myšlení a klid duše. Nakonec, patřím mezi
ty, co na anděly věří. Jsou mezi námi, jen je nevidíme, jen občas se
převtělí do nějakého lidské těla, aby nás ujistili, že jsou, jsou s námi,
myslí na nás. Pomáhají nám v nejtěžších chvílích života a osvětlují, tu
temnotu, která nás někdy zachvátí.

Obzvlášť mám rád archanděla Rafaela, který je také patronem poutníků a
podle knihy Tobiáš, doprovázel Tobiáše na jeho cestě a pomáhá mu přemoci
démona, který zabíjí snoubence jeho milé Sáry. Tam v tom příběhu se přesně
archanděl Rafael převtěluje v člověka, člověka, který je nápomocen
Tobiášovi na jeho životní pouti. Krásný příběh, krásně napsaný. Na svých
cestách jsem vždy spoléhal a o pomoc prosil tohoto archanděla. Zdá se mi,
že mi vždy vyhověl. Ono skutečně platí: „Proste a bude vám
dáno.” Prosba je nutná, aby člověk zlomil v sobě svoji pýchu a
uvědomil si, že v jistých případech může spoléhat jen na vyšší moc. Sám
nezmůže nic. Tedy jen prosit.

Což se mnohým naprosto nechce, neb se domnívají, že mají na všechno
nárok. Nárok bez čekání a úsilí a včera už bylo pozdě, natož čekat na
zázrak. Na tohle jsem myslel, když za mnou přišla klientka, která má
pijícího bratra. Ona sama udělala pro bratra, co mohla, ale jak se zdá, on
sám není ochoten dělat nic pro své štěstí. Sice jsem ji nic neřekl o
andělovi, který pomáhá, protože tohle si tak nechávám většinou do blogu aby
neměl náhodou někdo nevěřící pocit, že se ho snažím obrátit na víru pravou,
ale myslel jsem si v duchu, když jsem ji poslouchal, že zřejmě nějaký
anděl, bude muset s jejím bratrem asi pořádně šlehnout o zem, aby se mu v
hlavě rozsvítilo. Tedy pokud ten bratr nepodlehne našeptávání Ďábla pýchy a
zabrání andělovi v záchraně.

Občas jsou tihle lidé v tom úsilí „úspěšní.” Anděla zaženou,
on se nevnucuje, a následují tu pyšnou řeč o tom, že jim nic není, nic jim
nehrozí a druzí je jen straší. Jo pak lidé i Andělé stojí opodál a jen
sledují ten pád do propasti. Myslím, že Charles Baudelaire to ve své
básni, „Trest za pýchu” popsal skvěle. Zřejmě ty stavy znal.

Za oněch krásných dob, kdy kvetlo Bohosloví,
žil jistý učenec, jenž přesvědčoval slovy
,
a pověst vypráví, že za slavnostní mše
- když zase promluvil zlým lidem do duše,
když hrozil očistcem a pekelnými tresty,
když přešel na divné a málo známé cesty,
jež vedou do nebe jak zbožné neděle
a na něž vstoupili snad jenom andělé,
- jak člověk ve výši a s poraněnou míchou
prý zvolal unešen svou satanickou pýchou:
"To já jsem způsobil, že kroužíš ve výši.
Však kdybych odhalil tvé ledví, Ježíši,
tvá hanba vyrovná se rozhodně tvé slávě,
a byl bys embryem, jež zrodilo se právě."

Hned nato zešílel svým pyšným odbojem.
Lesk jeho génia se zastřel závojem,
a chaos zaplavil jak černá voda Hádu
ten kdysi živý chrám, jenž býval plný řádu,
ten krásný intelekt, jenž míval velkou moc.
Teď rozhostila se v něm dlouhá tichá noc
jak v sklepě bez klíče, jenž náhodou se ztratil.
Byl jako zvířata a komicky se klátil,
když vyšel do pole jak bludná planeta,
již nerozeznával tvář zimy od léta,
byl hnusný, špinavý jak odhozené tašky,
byl dětem pro posměch, tropily si z něj šašky.

Nakonec, pár už jsem takových viděl. Viděl jsem v delírce blouznit lidi,
kteří měli skutečně ten intelekt a díky své pýše byli podobní tomu člověku,
co ho Baudelaire popisoval. Inu, většinou se ty děje a události opakují.
Ti, co se opovržlivě smějí jak Ďáblovi, tak Božím andělům se
dostávají často do těchto stavů a prožívají už Peklo tady na zemi. Peklo
prožívají a peklo druhým, díky své pýše vytvářejí.Ale je nutné říci, že ti,
co se své pých snaží zříci, přestanou se smát svým andělům, i když by to oni
tak neřekli, tak se uzdraví. Jo jo.