Samá mlha, cesta vlhkem

Bylo ta dovolená prožitá cestování autem zajímavá, ale už tuhle zkušenost nezopakuji. Zkusil jsem si, jaké je být turistou, docela jsem rád, že jsem tohle vyzkoušel až v šedesáti šesti letech.

Člověk se prostě pořád učí. Nebo si naučené potvrzuje, případně koriguje. Zdá se mi, že auto na cestách je občas dobré, ale na druhou stranu, potvrdilo se mi, že chodit pěšky je z hlediska dovolené to nejlepší, co jsem pro sebe před těmi mnoha lety mohl vymyslet.

Chodit znamená pohybovat se pomalu, přirozeně a relativně bezpečně. Což většině lidí zřejmě nevyhovuje, protože sami sebe přesvědčí, že: „je potřeba chvátat, doba je taková, jinak to ani není možné.” Čemuž já zas tolik nevěřím. Myslím, že se do těch psychických stavů dostávají lidé sami.

Jinak viděl jsem pár pěkných kostelů, projel se lesem, kde nebylo díky mlze nic vidět, zjistil jsem, že se dá slušně ubytovat mimo sezónu, neb majitelé pensionu prostě preferují kapitalismus, takže ceny většinou byly kolem 350 Kč za osobu a vybavení slušné, vlídné zacházení ze strany majitelů.

Chodsko a Novohradské hory jsou stále krásnými kraji, i když, jak už bylo řečeno, týdenní mlha, zřídka protržená, toho k vidění moc nenabízela. Byla to první doba, kdy jsme spolu strávili celý jeden týden. Ani jsme se spolu nehádali. Akorát jsem projevil jednou nelibost, když jsme v Novohradských horách jezdili po lesních cestách odnikud nikam a cestu nám sabotovali lesní stroje a vypadalo to, že se nikam nedostaneme. Z jedné strany nakladač kmenů z druhé strany traktory. Má láska mě nahlas upozornila, že nepotřebuje žádné rady. Zatajila mi, že tam vede silnice. Byl jsem líný se podívat do navigace.

Takže jsme odbočili někam do neznáma, abychom vyzkoušeli, kam ta cesta vede. Jak praví moudré přísloví: „Slepé kuře našlo zrno.” Dostali jsme se, kam jsme měli namířeno. Ale za to jsme fakt nemohli. Má láska mi tvrdí, že věděla, kam jede, ale o tom se dá s úspěchem pochybovat. Tak už to v životě bývá. Člověk něco chce, udělá, co může, aby si zkomplikoval tím přáním život, pak toho dosáhne a zjistí, že ne všechno, co se mu vyplní, je až tak bezva.

Jo, pak jsem usoudil, že mlhy jsem viděl dost, vlhka také užil dost, a rozhodl, jako velitel výpravy, že jedeme domu. V Třeboni jsme ještě chytili konec výlovu rybníka Svět, koupili u rybářů amura a candáta, ten candát bude dnes k obědu. Jsem na něj zvědavý,netuším, jestli jsem někdy v životě jedl candáta, ale ryba je to prý chutná a dokonce je i krásná. Jak je vidět, ani ve stáří není pozdě na něco nového, zajímavého.

Ale utvrdil mě tenhle způsob dovolené, že to opravdu na mě není. Jednou jsme spali ve stanu, pak jsem spaní ve stanu zavrhl, ne proto, že byla zima, nebyla, ale stan nestačí uschnout, je-li stále v mlze a spát ve vlhkém stanu, tak se zas až tolik trénovat nemusím.

Jo, dorazil jsem domu, telefony se začínají množit, lidé volají. Což není stížnost, je hezké, že mne považují za prospěšného. Ale mám ještě dnes volno, dovolená tedy, jak má být. Jako je neděle od slova nedělat, tak dovolená pro mne znamená: Dovoluji si nic nedělat, dovoluji si se nezajímat o práci. Bylo mi vždy líto lidí, kteří svou dovolenou trávili prací, vždy se slovy: „Když chce člověk něco mít, musí tomu něco obětovat!” Mají pravdu, s tím se nedá diskutovat. Diskutovat ne, dokonce se člověk podle toho nemusí ani chovat.

Zažil jsm toho na svých dovolených mraky, mám akorát ten byt, nic víc, ale nestěžuji si. Neobětoval jsem svůj vyměřený čas jen práci. Pracuji docela rád, ale všechno má své meze. Cestuji docela rád, ale i to má své meze. Myslím, že pro sebe jsem našel míru. Jak pracovat i jak cestovat. Nikomu to necpu, protože chápu, že mnozí by se cítili provinile, že nic nedělají, když je zrovna volno, neberu jim jejich pocit viny, neb stačí jen počkat, až je ta neustálá práce dohoní.

Pak zjistí, že chtěli žít jinak a už není čas. Dokonce někteří přijdou na to, že ani miliardový majetek si nevezmou do hrobu. Budou mít přesně, co ti ostatní. Tedy v tom hrobu. Jo, na svět jsme nazí přišli, nazí z něj odejdeme. Jo jo.