Romantická pohádka a vzpomínky na staré časy

Po dlouhém čase, tedy z mého hlediska, po dlouhém čase jsem opět vyměnil operační systémy. Linux za OpenIndiana. Už jsem měl pocit, že potřebuji změnu. Jinak jsem se celkově flákal. Po třetí tento týden mi napsali z iDnes, že umisťují můj blog, mezi ty, co je zaujaly. Dělá mi dobře taková pozornost ze strany redakce. Byl jsem včera celý den doma. Mám pocit, že nikam nejít, nic nedělat, jen si tak hrát a povídat na internetu, je bezva. Napřed s dcerou, pak se známými a později přišel na návštěvu Honza. Honza mi přinesl k té návštěvě ještě knížky, co mi minulý týden slíbil, takže mám co číst. Námořnické knížky. Mám období námořnických knížek a romantických filmů.

Obstaral jsem si několik romantických filmů, mimo jiné jeden se Spencerem Tracym a Katrin Hepburn a úžasně jsem se bavil. Moc se mi líbila ta pohádka „Woman of Year” jak emancipovaná žena nakonec skončí jako dobrá hospodyně v domácnosti. Jo, to byl v těch čtyřicátých letech ideál. Bavil jsem se skvěle. Konečně Katrin Hepburn byla krásná žena a vypadala jako emancipovaná a vzdělaná rozkošně. Stejně, celoživotně jsem měl rád emancipované ženy, co se uměly o sebe postarat, aby se nakonec ukázalo, jako ony emancipované, nezávislé ženy milují pozornost, přítulnost a něhu. V momentě, kdy je alespoň trochu pozornosti,něhy a přítulnosti toho u mužů na skladě, tají ženy jako sníh na slunci.

Je to dobře, protože bez toho by svět byl smutný. S takovými chytrými ženami řeč plyne sama, a pokud jsou ještě krásné, tak díky věku a vrozené drzosti mám pocit, že je nutné, se jim věnovat ze všech sil. Občas slibuji: „Budu vás milovat ze všech sil až do úplného vyčerpání. Pochopitelně vašeho.” Musím říci, že většinu takových žen, tenhle slib rozhodně nezarmoutí. Jednou jsem dostal nádhernou odpověď: „To se Jeníčku předpokládá.” Tvářila se u té odpovědi děsivě vážně, neskutečně ji to slušelo a vyčerpáním jsme potom usnuli oba.

Vrátím se ještě k těm romantickým filmům. Nesleduji je často, tohle byla takový výjimka, která spíše potvrzuje pravidlo. Ale každý člověk občas potřebuje ujištění, že jsou na světě situace, kdy se stávají zázraky. Dívají se na film podobný tomu jež jsem zmínil a mají pocit, že i jim by se mohlo něco podobného přihodit. Usmívají se, jdou domu a čekají na zázrak. Vždycky, když si vzpomínám kde a jak, za jakých okolností jsem se seznámil s tou či onou, usmívám se. Vždy to byl takový malý, zcela nečekaný zázrak. A vždy jsem obdivoval ty ženy, jak si ten zázrak uměly zařídit.

Jednou, to jsem byl ještě u plavby a byl jsem jak se říkalo: „Na volně.” Jsem jezdil brigádně jako závozník na chladírenském kamionu, co vozil máslo. Bydlel jsem se svou první ženou v Jindřichově Hradci, vraceli jsme se z Prahy, v Nuslích stála stopařka, hezká, naložili jsme ji a v Miličíně, jako obvykle se stavili na oběd. Kolega, byl asi o pět let starší, vedl rozhovor, dělal si naděje, slečna vzala židli, otočila ji ke mě a řekla: „Musím se podívat s kým vlastně jedu.” Franta ztuhnul, protože měl pocit neodolatelnosti. V duchu jsem se smál, neb jsem už tehdy asi v devětadvaceti letech věděl, že co bude, je vždy na dámě. Dívala se na mě jen chvilku, ta stačila a bylo vymalováno.

A dodnes považuji za zázrak, že jsem ji potkal. Dlouhá léta jsem s ní udržoval kontakt. Nikdy by mě ten den, byl pátek, nenapadlo, že se potkám s někým, kdo mě bude dobrou duší víc než deset let. Až vlastně kolem čtyřicítky jsme se jeden druhému zcela ztratili z očí. Z hlediska morálky, věrnosti nic moc, jenže tak to někdy v životě chodí. Některé lidi potkáte, oni ovlivní váš život, kladně nebo záporně, ať chcete, nebo ne. Prostě je potkáte. A nic není jako předtím. Tisíckrát si můžete říkat, že bez nich budete naživu, neb jste bez nich byli naživu předtím, jenže potom už není nikdy jako předtím. Ti lidé jsou jednoduše ve vás.

Je zvláštní, jak hodně jsem si tohle uvědomoval právě při sledování filmu „Woman of Year.” Taková obyčejná, prostá americká pohádka tom, jak emancipovaná žena poznává důležitost vztahu s mužem a „obětuje” svoje ženská práva, za které předtím bojovala. Setkali se, ona ho převyšovala v rozhledu, znalostech, jenže on měl něco, co je někdy víc než ten rozhled a znalosti. Byl lidský, rozuměl lidem, rozuměl sobě samému. Unesl její odchod a unesl její návrat. Což je někdy mnohem těžší, než unést odchod.

Vlastně si jen tak tady přemýšlím o těch běžných lidských věcech, které mají stále stejné odpovědi a řešení. Píši jak jdou myšlenky. Líbila se mi tam scéna, jak jednoduše nejen jí, ale i mě dokázal vysvětlit, co je to vlastně baseball. Úplně jsem zíral a říkal si, že scénárista, co psal dialog, musel skutečně baseballu rozumět. Na takovýhle filmech a knihách jsem kdysi dávno pochopil, že čím jednoduší vysvětlení, tím účinnější.

Když si ke mě Saša otočila židli, a řekla „musím si tě prohlídnout.” Pochopil jsem že mi říká. „Zajímáš mě. Líbíš se mi.” Řekl jsem ji. „Jsem ženatý.” Jen se usmála a neřekla nic. Chtěla své a chtěla to dostat. Takže mi bylo jasné, že ji rozhodně nic nebrání v tom, aby měla co chce. Na téhle scénce jsem pochopil kousek z malé mozaiky, že pro některé ženy, další jiná žena není žádnou překážkou. Z jejího pousmání jsem vyčetl, že ona se rozhodla. Tehdy jsem ani netušil, jak se mi všechny tyhle životní příběhy, které jsem zažil hodí třeba v mé vlastní praxi. Pokud se na ně člověk podívá zpětně, přehraje si je, pak se podívá na jiné lidí, přehraje si je a ví, nebo aspoň tuší.

Tuší, že když mi říká žena: ”Vybírala jsem ti písničku, co bych ti chtěla poslat.” Říká: „Myslela jsem na tebe.”Ani se nemusím ptát, jestli na mě myslí, jen ji mohu říci. „Jsem rád, že na mě myslíš a dělá radost, že na mě myslíš.” Ženy, co mužům vybírají písničku, mu zároveň sdělují svůj vztah k němu. Takhle jednoduché je tohle pochopit. Zároveň jedna z nejtěžších věcí, takhle jednoduše chápat. Musel jsem se dlouho učit číst všechna tahle sdělení.

Tak jsem se od romantického filmu dostal ke vzpomínání a od vzpomínání k chápání sdělení. Tak, psalo se mi tohle hezky. I když mnozí budou přemýšlet, co chci říci. Vlastně nic, jen si tak píši. Jo jo. :-)